Voda řeší všechno... Bolí tě hlava? Pij více vody. Štve tě někdo? Utop ho!!!

Spojení - druhá kapitola - první část

15. května 2017 v 16:59 | Kačule, Sami |  Povídky

Ahoooj! Moc se se Sami omlouváme za neaktivitu, ale kdybychom se plně věnovaly blogu, už by nám nezbyl čas na učení a psaní povídky, takže nám to snad odpustíte. A tady už je rovnou další část Spojení. Přeji hezké počtení a rovnou děkuju a všechny komentáře a ohlasy.
Kačule

Druhý den ráno jsem vstala dřív než Lia, což byl zázrak, a po deseti minutách strávených v koupelně jsem se šla projít. Zamířila jsem k jezírku uprostřed lesa. Cestou jsem potkala sokola. Jakmile nade mnou začal kroužit, bylo mi jasné, že to není zvíře.

"Kdopak se to na mě přiletěl podívat?" zamumlala jsem si s polovičním úsměvem a posadila se ke břehu rybníka. Sokol se ve vzduchu změnil v Jeremyho.

"Dobré ráno." pozdravila jsem ho, aniž bych se na něj podívala. Pozdrav mi oplatil a přisedl si ke mně. Chvíli bylo ticho. Já jsem v tichosti pozorovala hladinu jezírka a Jeremy pozoroval... co? Mě? Vodu? Ani nevím, nevnímala jsem to. Po chvíli Jeremy zapředl hovor o Callumovi a Elis. Chvíli jsem byla nervózní, ale pak mě to docela přešlo a alespoň mluvit jsem mohla normálně. Jenže pak Jeremy přešel na jiné téma:

"A jak to zvládneš, když tam bude Jason?"

"C-co-cože?" zakoktala jsem se. Co tím sakra myslí?

"No, jak zvládneš mluvit, když tam bude Jason. Viděl jsem, jak jsi byla celá rudá, když se na tebe jenom díval." naklonil zvídavě hlavu. Zarděla jsem se.

"Ne… tak to není."

"Tak jak to je?" naléhal.

"Spíš šlo o to, kam se koukal. Ale to je jedno. Neměli bychom už jít na snídani?" pokusila jsem se změnit téma. Moc mi to nevyšlo. Jeremymu se po rtech roztáhl úsměv.

"Jo. Zajdeme pro ty dva lenochy a můžeme jít."

"Ty můžeš jít, beze mě se obejdou." řekla jsem, abych se vyhnula dalšímu setkání s Jasonem a tím pádem i rudému obličeji.

"No, oni se bez tebe možná obejdou, ale ty bez nich ne. A navíc už za patnáct minut začíná škola."

"Co?" tak tímhle mě rozhodně překvapil. To už uběhlo tolik času? Dvě hodiny? Zvedli jsme se a zamířili k jídelně. Po cestě jsme si ještě povídali o Jasonovi.

"Hele a od kdy znáš Jasona?" zeptala jsem se.

"Od dětství. Vyrůstali jsme spolu, takže jsme skoro jako bratři," zasmál se. "Proč?"

"No... ani nevím. Jenom se ptám," zase jsem lehce zčervenala. "A jaký je?"

"No, je s ním zábava. Jednou jsme takhle hráli v lese fotbal a Jason kopnul do míče. Kopnul do něj víc, než měl a míč odletěl pryč. Vydali jsme se ho hledat, protože ten míč nebyl náš a rodiče by nám asi dali na zadek, kdybychom ho nepřinesli. Tak jsme chvíli hledali a pak ho Jason uviděl. Ležel na rovné divné zemi barvy písku. Hned mi došlo, že to bude bažina, jenže Jason si to už sebevědomě rázoval k míči. Těsně u něj se ale propadl až po krk." vyprávěl se smíchem Jeremy a já jsem smíchy vyprskla.

"Počkej si, to ještě není to nejlepší. On totiž v tu chvíli začal ječet jako nějaká hysterka: "Jeremy! Jeremy! Pomoc! Pomoc mi!" Já jsem se málem smíchy počůral. V tu chvíli jsem prostě nemohl a skácel jsem se k zemi. Po chvíli jsem ho teda vytáhl i s míčem, a když jsme šli domů, tak mě Jason prosil, abych nikdy nikomu neříkal, co se tenkrát stalo."

Zrovna ve chvíli, kdy jsem dostala nezastavitelný záchvat smíchu, se otevřely dveře od jídelny, před kterou jsme stáli, a v nich se objevili Jason a Lia. Jakmile mě Lia uviděla, na tváři se jí rozlil velikánský úsměv, zato Jason se koukal dost podezíravě. A vražedně.

"Co se stalo?" otázala se Lia. Pořád jsem se nemohla přestat smát, takže za mě musel odpovědět Jeremy.

"Jenom jsme si povídali o dětství."

"O čem přesně?" zeptal se stále podezíravě Jason.

"Tak různě. Jak jsme se poznali a tak. Rozhodně nic o bažině." ubezpečil ho. Silou vůle jsem se dokázala nerozesmát ještě víc. Došli jsme do školy, kde jsme se rozdělili. Kluci šli na Sibalirojštinu a my na zeměpis. Druhou hodinu, fyziku, jsme přežily jen silou vůle a šly si oddechnout na hudebku. Když jsme se přesouvaly z učebny hudebky do šaten, naskytl se nám výhled na něco, co bych raději nikdy v životě neviděla. Byl tam Lee. A líbal se s jakousi černovláskou. Ale rozhodně to nebyla ta, co by to být měla. Lia byla zaskočená, ještě víc než já. Tenhle výraz, ale rychle přešel v naštvaný. Nakráčela k němu a začala ječet.

"To si děláš prdel, ty ubožáku?! Vážně tě nenapadlo, že tě můžu vidět?! No asi to hodně svědčí o tvým IQ! Bože! Proč jsou tady všichni kluci tak blbí?!"

Bylo na ní vidět, jak ráda by mu jednu natáhla. A taky to udělala. Přímo před očima vyjevené dívky. Ale ne jenom jejíma. Liin křik přitáhl velkou pozornost. Hlavně vedlejší třídy. Pro naše štěstí tam zrovna teď museli být i kluci.

"Její kluk?" zeptal se mě šeptem Jeremy.

"Řekla bych spíš ex."

Po téhle scéně začalo zvonit, což Leeho zachránilo před další ránou. Musela jsem Liu doslova odtáhnout, aby se pohnula. O tělocvik jsme měli hrát fotbal. Zrovna když jsem dala vyrovnávající gól na 4:4, tak jsem si všimla, že se jedna třída šla učit ven. Jednoho člověka jsem tam poznala - byl to Ryan, ten blonďatý Ryan, kterého jsem potkala poté, co jsem vrazila jeho bratrovi. A byl to taky ten, který mě pohladil po tváři. No super. On mě ale naštěstí nezaregistroval.

Alespoň něco se mi splnilo. Hrály jsme ještě chvíli, za kterou jim tam Lia nasázela hned tři góly, takže jsme vyhrály. Pak měla hrát další dvě družstva a my jsme si šli odpočinout. Sedla jsem si a napila se. V tu chvíli jsem uslyšela hlas, který způsobil, že jsem se málem utopila.

"Hele, kdo to tu je." ozvalo se za mnou. Zakuckala jsem se, protože jsem poznala Jasona. Přisedl si ke mně.

"Ten gól byl skvělej." Zase jsem se začervenala. Nemá se učit?

"Díky, ale nemáte se náhodou učit?" otázala jsem se. Pak jsem v hlavě uslyšela otravný hlas.

Ty se s ním bavíš?

Samozřejmě že ten hlas patřil Callumovi.

Callume! Vypadni z mojí hlavy! Hned!! zamračila jsem se.

"Co je?" Uvědomila jsem si přítomnost kolem sebe a zatvářila se normálně.

"Nic." odpověděla jsem.

"No, před chvílí ses mračila." poznamenal Jason.

"Callum mi zase leze do hlavy." vysvětlila jsem, aniž bych věděla proč.

"Hele a co to bylo ráno s tou bažinou?" zeptala jsem se váhavě, než mohl něco říct.

"Nic." řekl okamžitě.

"Vážně?" zvedla obočí Lia, která slyšela poslední dvě věty.

"V-Vážně." zaváhal Jason, když se k nám snesl sokol.

"Jo, rozhodně není nic o bažině, co nechce, aby někdo slyšel." dopověděl za něj již zpátky proměněný Jeremy a pak se rozesmál. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Jediná Lia nevěděla nic a taky to na jejím zmateném obličeji bylo poznat.

"Tak co se stalo?" chtěla vědět.

"Nic." řekl Jason už sebevědomě a změnil téma.

"A kdo byl ten kluk, který tě tolik vytočil, Lio?" Velmi nevhodná otázka.

"Idiot." odpověděla nasupeně Lia.

"Ex." zašeptala jsem, aby mě Lia neslyšela.

"To jako tvůj?" zeptal se hned Jason, ale tak, aby ho Lia neslyšela. Já ho snad praštím! A taky že jsem to udělala. Naštěstí ale jen do ramene. Usmál se.

"Ty už se nečervenáš?"

Ne, nečervenala jsem se. No... do teď. Došly mi jeho slova a můj obličej dostal znova krvavou barvu. Zasmál se. A začal se smát i Jeremy. Po chvíli dokonce i Lia. Musela jsem se zasmát taky. Doufám, že to červenání konečně brzo přejde.

Na to bych nespoléhal, ozval se opět Callum.

Nemáš náhodou dávat o hodinu pozor?! vynadala jsem mu. Zase jsem se mračila. Jason se na mě koukl tázavým pohledem, a tak jsem pokrčila rameny. Stále s rudým obličejem. Ještě chvíli jsme si povídali, když v tom mi někdo začal ječet do ucha:

"Jason Bennett a Jeremy Rich! Jak to že se tady vybavujete a neučíte se?! Okamžitě se připojte ke třídě!"

Učitelka, která ječela byla většinou hodná, ale dneska byla hodně protivná. Kluci jen protočili oči, ale poslechli. Když k nám místo nich přišel Ryan, dostala jsem pocit, že se všichni kluci kolem mě zbláznili. Pak nás učitel zavolal, že znovu hrajeme. Všimla jsem si, že nás kluci během hry pozorovali. A to všichni tři. Nebylo mi to vůbec příjemné.

"Hezká hra." pochválil nás Ryan, když jsme si přišly sednout.

"D-díky." zajíkla jsem se.

"Jak ses měla?" zeptal se mě následně.

"No... dobře... asi." zaváhala jsem.

"Tak co ta další schůzka?" zněla jeho další otázka. Zahlédla jsem, jak Jason upírá mírně vražedný pohled na Ryana. Skoro jako by se snažil udržet. Nevěděla jsem, co mu říct. To, co jsem řekla Lie, jsem myslela vážně. Nechci s ním chodit.

"No... já nevím. Momentálně nemám čas." dostala jsem ze sebe. Lia a kluci se vzdálili. Ještě, než se tak stalo, zahlédla jsem Jasonův potutelný úsměv.

"Děje se něco?" chtěl vědět Ryan.

"Ne. Opravdu nemám čas... Musím... musím se postarat o bratra. Však víš, byl zraněný, tak o něj mám strach."

Přestaň se vymlouvat na mě, zazněl mi v hlavě hlas.

Callume! Dávej o hodinu pozor! vynadala jsem mu. Zase jsem se mračila. Měla bych s tím přestat.

"Copak?" zeptal se Ryan.

"Nic." odpověděla jsem a zklidnila mimiku. Přidali jsme se k ostatním. Vlastně jenom já. Ryan se vytratil za svými přáteli ze třídy.

"Máte něco v plánu na odpoledne?" zeptala se Lia. Že nedělá to, co si myslím, že chce udělat? Kluci samozřejmě zatím nic neplánovali.

"Mohli bychom něco podniknout spolu." vypustila z pusy tu nejhorší možnou věc a já se na ní útrpně podívala.

"Tak jo." přitakal Jeremy.

"Můžeme jít na koupaliště." navrhl Jason.

Beztak chce jenom vidět, co nejvíc holek v plavkách, pomyslela jsem si.

"Fajn." přijmula Lia a já na ní vrhla vražedný pohled. Bylo mi jasné, že mě tam dotáhne taky. Pak mě odtáhla, abych nemohla protestovat. Stejně už jsme měly nástup.

"Tak tam vážně nepůjdu!" sykla jsem na ní.

"No to teda půjdeš." opáčila.

"No to teda nepůjdu!" šeptla jsem důrazně.

"No to teda půjdeš, ať chceš nebo ne." zakončila, jenže já jsem se nehodlala tak snadno vzdát.

"Právě že nechci. A taky nepůjdu!"

Hádka se stupňovala, takže jsme na chvíli ztichly. Ale jakmile jsme se šly převléct, propukla nanovo a s ještě větší hlasitostí.

"Nemůžeš mě nutit tam jít!" vykřikla jsem.

"No to je pravda, ale já vím, že ve skutečnosti chceš. Jen se bojíš." odvětila.

"Callum?" tipla jsem si. Koukla se jinam a já poznala, že mám pravdu. No super, už se na mě domlouvá moje nejlepší kamarádka s mým mladším bratrem. Hodila jsem po ní znechucený pohled a nakvašeně odkráčela do šaten. Převlékla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla a utekla do lesíka k jezírku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Tak co si zatím myslíte o naší povídce?

Líbí se mi
Počkám si a uvidím
Nelíbí se mi

Komentáře

1 Teri Teri | Web | 21. května 2017 v 21:12 | Reagovat

Určitě je to super přiběh

2 Kačule, Sami Kačule, Sami | 21. května 2017 v 22:44 | Reagovat

[1]: Děkujeme a doufáme, že se příběh bude dál líbit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama