Voda řeší všechno... Bolí tě hlava? Pij více vody. Štve tě někdo? Utop ho!!!

Spojení - první kapitola - první část

30. března 2017 v 20:28 | Kačule, Sami |  Povídky
1.kapitola

"Callume! Pojď za chvíli nám jede autobus!" zvolala jsem na bratra.
"Vždyť už jdu." obrátil nefritové oči, které jsme měli společné, v sloup a chytil kufr, který stál už hodinu na chodbě a vytáhl ho za mnou na příjezdovou cestu.
"No konečně! Příště dej trochu víc pohybu do toho umírání, ano?" zeptala jsem se jízlivě, jelikož jsem nechtěla zmeškat autobus a následně i vlak. Samozřejmě jsme museli dobíhat.
Já to malý blonďatý trdlo jednou zaškrtím, pomyslela jsem si.
Autobus jsme naštěstí stihli, ale jen tak-tak. Poté, co jsem byla nucena přežít dvouhodinovou cestu autobusem vedle bratra, jsme zamířili na vlak, kde už by na mě měla čekat Lia, moje nejlepší kamarádka. Ta naštěstí žádného mladšího sourozence, co by ji zdržoval nemá, a tak nehrozilo, že by to na vlakové nádraží nestihla. Když jsme k ní došli, skočila jsem jí kolem krku. Tak dlouho jsme se neviděly. Celé dva měsíce! To bylo pro obě utrpení, protože já jsem musela přežít sama s bratrem a ona sama s rodiči. Obojí se počítá za dvojnásobek. Když jsem říkala skočila, myslela jsem to doslova, protože je vyšší. Ostatně jako každý. Její ledově modré oči se rozzářili ihned, jak mě spatřila.
"Lie!" vykřikla Lia a vrátila mi objetí.
Její černé vlasy, které jak jsem usoudila, byly předtím učesané do drdolu, teď lítaly všude možně. No jo, vítr a dlouhé cesty. Když konečně přijel vlak, nastoupili jsme a začali hledat volné kupé. Nejraději bych Calluma poslala někam jinam, ale slíbila jsem mámě, že na něj dám pozor a on by jí to stoprocentně práskl. Tedy, pouze v případě, že by si to nepřečetla v jedné z našich myslí.
"Tak co Lee?" pošeptala jsem Lie do ucha, když jsme konečně našli volná sedadla.
"No, zatím jsme pořád spolu." mrkla na mě.
"Ale ty by sis už měla konečně taky někoho sehnat!" dodala s mírným úsměvem. Callum na nás koukal. Nenáviděl, když ho někdo vynechával z konverzace a já zas nesnášela, když dělal to co právě teď.
"Přestaň nám číst myšlenky!" obořila jsem se na něj. Sakra, proč zrovna on v tom musí být tak dobrý?! Když se otráveně odvrátil, vrátila jsem se k Lie a její skvělé radě. Jen kdyby to bylo tak lehké!
"Jo, jasně. Jenže to je strašně těžký!" rozhodila jsem rukama.
"Ale není! Jen musíš vědět, jak na to!" řekla mi. Prohrábla jsem si dlouhé měděné vlasy a povzdechla si.
"Asi mě to budeš muset naučit." poznamenala jsem.
"Ale no tak! Stačí zapojit svůj šarm." prohlásila. Nemohla uvěřit, že nevím takovou základní věc. Jenže pro mě bylo tohle téma Doslivtská vesnice. Na to jsem jen protočila panenky. Jde o to, že neumím mluvit s lidmi. No, totiž zapojit šarm. Lia se už k tomuto tématu po zbytek cesty nevracela, protože všechnu mluvu obstaralo obdivování Leeho, jeho bezedných hnědých očí a tmavých vlasů.
Když jsme dojeli ke škole, museli jsme se jít ubytovat na intr. Tam už naštěstí bratr trefil sám. Byla jsem tak ráda, že už ho nebudu muset mít pořád na očích. Mám ho ráda; je to můj mladší bratříček, ale všeho moc škodí. Ve škole nám přidělili menší pokoj pro dva a s Liou jsme se hned pustily do vybalování věcí. Ani jsme si nevšimly, že tam je palanda. To až potom, co jsme měly vybaleno. Svorně jsme se rozhlédly po pokoji, a když jsme viděly palandu, zaplálo nám v očích.
"Jsem nahoře!" vykřikla jsem jen o setinu dřív. Začaly jsme se bláznivě smát, až to muselo slyšet celé patro. Když jsme se uklidnily, rozhodly jsme se jít prozkoumat, co se po celém okolí školy změnilo. No, podle toho, co jsme viděly, se toho nic moc nezměnilo, jen v lesíku uprostřed školy přibylo jezírko. Když jsme po sobě cákaly, vynořila se zpoza stromu malá hnědovlasá holčička, co se rozhlížela světle zelenýma vykulenýma očkama. Došly jsme k ní a zeptaly se, kde má někoho staršího. Jen co jsme to dořekly přistál vedle na větvi sokol, který z ní následně seskočil dolů a ve vzduchu se proměnil do světle hnědovlasého kluka s ustaranýma šedýma očima. Klekl si k ní a chytil ji za ramena.
"Tohle už nám nikdy nedělej! Víš, jaký jsme měli s Jasonem strach?" vyčinil jí. Vrhla se mu kolem krku a rozhodně nevypadala, že by chtěla utíkat.
"Jeremy," vzlykla holčička. "já se ztratila. Já už vám nikdy neuteču, přísahám."
"To je v pořádku, Elis. To je v pořádku." zabručel jí do vlasů. Až poté zaregistroval, že tam jsme i my a stojíme tam nehybně jako stromy okolo.
"Díky za pomoc. Kdyby jste nenadělaly tolik hluku, asi bychom ji nikdy nenašli." prohlásil děkovně. Usmála jsem se, oči zabodnuté do země. Jo, šarm není moje silná stránka.
"Kdykoli," odpověděla mu Lia. "Jen by mě zajímalo, kdo je ten Jason?"
Jeremy zapískal a za chvíli ze z poza stromů vyřítil blonďatý kluk. Bez jediného slova zvedl holčičku do náruče a prohlížel si, jestli se jí něco nestalo. Starost z něj jenom řinula. Jeremy ukázal na blonďáka.
"Jason."
Když uslyšel svoje jméno, vzhlédl.
"Čau."
"Ahoj." vymáčkla jsem ze sebe přiškrceně, zrovna když Lia řekla:
"Ahoj, tak ty jsi Jason?"
Ladně při tom zvedla obočí, takže ti kluci na ní vyseli pohledem a já se pro ně rázem stala vzduchem. Jediný, kdo se na mě koukal, byla ta malá holčička, která objímala blonďáka, Jasona, kolem krku. Pak o mně ještě věděla Lia, ale ta byla moc zaneprázdněná flirtováním se dvěma kluky najednou.
Blonďák s úsměvem přikývl.
"A vy jste?" otázal se, jako by ho moje jméno zajímalo.
"Lia a Lilien." Představila nás Lia. Jason na mě upřel zkoumavý pohled a já se ošila. Bylo mi to nepříjemné. Pak jsem někde v hlavě ucítila strach a trhla jsem sebou. Callumovi se něco děje, musím mu pomoct.
"Callum." prohlásila jsem směrem k Lie a rozeběhla se na místo, odkud jsem cítila největší emoce strachu. Na nic nečekala a rozeběhla se za mnou. Když jsme doběhly na místo za školou, kam moc lidí nechodilo, spatřila jsem, jak můj bráška leží v blátě a kůži má na různých místech potrhanou. Koukla jsem se na toho, kdo mu to udělal. Zase blonďák. Pane Bože.
"Nech ho bejt!" zařvala jsem dopáleně a strčila do něj, protože se napřahoval k další ráně. Svalila jsem se na něj do bláta a ušpinila si oblečení. To mi ale bylo jedno, protože Callum už byl v bezpečí. Zvedla jsem se a rychle se přesunula k bratrovi.
"Callume," ruka mi vystřelila k puse. "no to snad ne!"
Naposledy se na mě podíval, než zavřel oči a přestal vnímat okolní svět. Podívala jsem se útočníkovi do očí. Vypadal tak spokojeně, že jsem se neudržela a moje pěst vystřelila závratnou rychlostí k jeho obličeji, kde se mu mihlo překvapení. Byla to ale jen chvilka. Pak se mi v hlavě ozval jeho otravný hlas.
"Klidně ho nechám na pokoji, ale něco od tebe potřebuji."
Asi se chtěl zachránit, ale moc mu to nepomohlo, protože moje pěst už byla na cestě a nehodlala se zastavit.
"Ty hajzle!" vyšlo mi z pusy. Za zády jsem slyšela Liin šokovaný nádech. Otočila jsem se. Všichni na mě koukali, Lia s otevřenou pusou a kluci se zvednutým obočím. Znova jsem si klekla k bratrovi. Pohladila jsem ho po tváři a pak jsem vzhlédla k Lie utrápenýma očima. Chtěla jsem ho odnést na ošetřovnu, ale nebyla nejmenší šance, že bych ho unesla. Jason mě chytil za rameno, abych se nezvedla a nerozbila tomu idiotovi hubu, když vzal Jeremy mého ubohého bratříčka do náruče a zamířil na ošetřovnu. Měla jsem co dělat, abych toho blba v blátě neskopala. Místo toho jsem šla za kluky a raději se neotáčela za Liou, která vytáhla blonďáka na nohy.
Cestou na ošetřovnu jsem zatínala pěsti, abych se neotočila a jednu tomu blonďákovi neubalila. Když jsme tam došli, začala jsem se pomalu uklidňovat. V jednom kuse jsem otravovala sestřičky, jestli bude bratr v pořádku. Když mi konečně řekly, že ano, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Posadila jsem se a vydechla. Schovala jsem si obličej do dlaní a přemýšlela, co by se stalo, kdybych s ním v tu chvíli byla. Pak jsem vedle sebe uslyšela zvuk, jak si ke mně někdo sedl. Následně mě Lia objala okolo ramen a konejšivě ke mně promlouvala. Sundala jsem si ruce z očí a uviděla před sebou tu malou hnědovlásku. Zkoumala mě zvědavým pohledem a mne napadlo, že má možná spojení s lidmi. Hodnou chvíli jsme pozorovaly v tichosti jedna druhou, když se ozvala:
"Proč mu to ten kluk udělal?"
Už jsem otevírala pusu, abych odpověděla, protože je idiot, ale včas jsem se zarazila. Asi by mi zrovna nepoděkovali, kdybych řekla něco takového před malou holčičkou. Místo toho jsem pokrčila rameny.
"Ani nevím." dodala jsem.
"Tak to je divný. Jsem ráda, že nemám spojení s lidmi, protože to bych se jinak asi zbláznila." poznamenala a já se musela pousmát.
"Máš pravdu. Spojení s lidmi není zrovna z nejlehčích." přitakala jsem. Pak se mi ten blonďák, kterého jsem uhodila, podíval do očí. Jak si vůbec dovoluje se ke mně ještě přibližovat?! Zamračila jsem se na něj, aby věděl, že kamarádi rozhodně nebudeme.
"To nemyslíte vážně!" vyjela na mě ošetřovatelka, když zjistila, kde se mu vzal na obličeji monokl. Pokrčila jsem rameny.
"Záchvat vzteku."
Za tahle slova mě vyhodili z ošetřovny, ale svoje činy ospravedlnili slovy, ať jdu dělat něco pořádného, místo toho, aby mi řekli, že mě tu nechtějí, protože se bojí, abych tomu blonďákovi neublížila ještě víc. Nevěděla jsem co dělat. Courala jsem se po okolí školy a myslela na bratra. Lia chodila za mnou jako stín. Ti kluci s tou malou hnědovláskou, Elisou, jak jí říkali, už odešli.
"Ty jsi ta holka, co vrazila mému bratrovi?" uslyšela jsem něčí hlas. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem neznámého kluka. Opravdu byl blonďákovi podobný.
"Jestli je tvůj bratr nemyslící primitiv." odpověděla jsem mu a pokrčila rameny. Byla jsem tak rozptýlená, že jsem zapomněla i na nervozitu. Lia ale nezapomněla a tvářila se mírně překvapeně, avšak i potěšeně.
"Dobře jsi udělala. Zasloužil si jednu dostat. Mimochodem já jsem Ryan." napřáhl ke mně ruku a já ji šokovaně přijala. Lia se vedle mě široce usmívala, když jsem odpovídala:
"Já jsem Lilien."
Začali jsme si s Ryanem povídat. Vůbec se nezdál být jako jeho bratr a já si v jeho přítomnosti nepřipadala pro jednou nervózní. Lia se někam vypařila, takže jsme osaměli. Zadívala jsem se na něj. Vlastně se zdál docela milý a pohledný. Jenže si to pokazil, když se na mě taky podíval a pohladil mě po tváři. Odtáhla jsem se od něj a zrozpačitěla.
"Já... já... já už budu muset jít." dostala jsem ze sebe.
"Ach, to je škoda." zatvářil se zklamaně.
"Chceš se někdy sejít?" zeptal se po chvíli.
"A-asi jo." jen jsem na něj koukala. Usmál se. Když jsem mu řekla telefonní číslo, rozběhla jsem se na pokoj. Chtěla jsem od něj být co nejdál. Když jsem otevřela dveře do pokoje, Lia na mě hodila zvědavý pohled.
"Ne!" řekla jsem, když jsem ho uviděla. "Nebudu s ním chodit!"
"Proč ne? Ty jsi v tomhle ohledu strašná." řekla se smutkem, ale zároveň i pobavením. Odmávla jsem to a šla se vysprchovat. Pak jsem si zalezla do postele a hned usnula.
Ráno mě probudil zvuk zvonícího budíku. Ach ne. Otevřela jsem oči, vypla ho a přemýšlela jestli je opravdu tak nutné, abych vstala. Jenže pak se mi před obličejem objevila už oblečená nalíčená Lia a vytáhla mě z postele.
"Byla tady sestra a říkala, že už se Callum probudil." poznamenala. To mě donutilo se pohnout. Něco jsem na sebe hodila a běžela za ním. V tu chvíli mě ani Lia se spojením se vzduchem nemohla dohnat. Hnala jsem se takovou rychlostí, až mi okolo uší hvízdal vítr. Když jsem tam přiběhla, byl vzhůru a seděl na posteli. Okamžitě jsem ho objala.
"Callume, jak ti je?" ptala jsem se ještě celá udýchaná. Vypadal z mé starostlivosti docela pobaveně.
"Klid, jsem v pohodě, ale ty vypadáš, jako by ses seznámila s někým novým. S klukem." mrknul na mě. Byla jsem tak rozrušená, že mi to došlo až po chvíli. Zase.
"Hej!" nahněvaně jsem se na něj podívala. "Tohle už nedělej!"
On jen protočil oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Tak co si zatím myslíte o naší povídce?

Líbí se mi
Počkám si a uvidím
Nelíbí se mi

Komentáře

1 Mišpulka Mišpulka | 2. dubna 2017 v 10:31 | Reagovat

je to boží  :D :D :D

Kačule chci první výtisk    :D :D :D

Ale klidně mi bude stačit až ten 3.  

:D :D :D :D :D :D :D :D :D : :D :D :D :D
Ne dělam si srandu je mi jedno kolikátej výtisk mi dáš      :D :D :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama