Voda řeší všechno... Bolí tě hlava? Pij více vody. Štve tě někdo? Utop ho!!!

Protančená noc - téma týdne

18. června 2017 v 20:31 | Kačule, Sami |  Téma týdne

Konečně další kus!! A tentokrát jsme dodržely slib a je to od nás!!!! :D Tak si užijte čtení a příští týden bychom se měly hlásit s další tvorbou!
Kačule

"Ahoj Áďo. Nazdar Camerone." pozdravila jsem páreček, co si zrovna včera vyznal lásku. Konečně. Trvalo mi, než jsem je k tomu dokopala a ke všemu to musela říct první Áďa. No jo no, než se kluci rozhoupou… už je o sto let později.

"Ahoj Becco." usmála se hnědovlasá Áďa.

"Ahoj." kývl blonďatý Cameron. Taky jsem se zazubila.

"Tak co? Koukám, že to dopadlo dobře." mrkla jsem na Áďu. Ta trošičku zčervenala.

"J-Jo."

"A pak že tě nemá rád. Takový blbosti," odfrkla jsem si. "Vždyť se koukni, jak se na tebe lepí."

"Já se nelepím!" protestoval Cameron.

"Jo, jasně a já jsem vlkodlak." protočila jsem hnědozelené oči.

"Nejsi." zavrtěla hlavou Áďa, i když věděla, že to myslím ironicky.

"Ahoj Becco. Ještě že jsi tady. Myslela jsem, že tady z toho jejich cukrování brzo umřu." všimla si mě černovlasá Kelly.

"Čau Kelly. To se ty dvě hrdličky až tak moc cukrovaly?" nadzvedla jsem obočí.

"Jo. Nikoho nevnímali, takže jsem se musela bavit s timhle vodním živočichem!" ukázala na hnědovlasého kluka vedle ní. Jistěže se Kelly musela přesadit vedle Elliota. To by bylo utrpení, kdyby ten páreček přede mnou, který se mimochodem už zase cukroval, nebyl spolu.

"Jé, nazdar Cejne." zašklebila jsem se.

"Nazdar." zvedl na chvíli zrak od mobilu. Pak se ale zase plně věnoval hlazení displeje.

"On si ani nevšiml, že jsem mu řekla blbě." podivila jsem se.

"Dneska jsem asi jediná, se kterou se budeš moct bavit." pokrčila rameny Kelly. Povzdechla jsem si, ne že by mi to vadilo, ale stejně…

"Jo, asi máš pravdu." řekla jsem nastejno s Áďou. Překvapeně jsem se otočila, ale zjistila jsem, že se zase baví s Camem. Ale pak se její hnědozelené oči upřeli na mě.

"Nechtěla bys s námi dneska večer na nějakou diskošku? Bude sranda a měla by tam být i Kelly."

"Diskotéka?" zopakovala jsem. Áďa kývla.

"No tak možná…" zvažovala jsem. Nakonec jsem ale souhlasila.





"Kelly nedorazí." oznámila Áďa, když domluvila. Stály jsme s Cameronem před klubem, kde se konala diskotéka a čekaly na Kelly. Jenže teď, když jsem se dozvěděla, že nedorazí, jsem začala litovat toho, že jsem svolila. Nebudu se mít s kým bavit. Nevyčítám jim to, že si užívají chvil spolu, ale já prostě nenávidím číslo tři. Vždycky se totiž dva z trojice baví spolu víc než s tím posledním. Ale tak co se dá dělat, nějak to překousnu.

"Tak jdeme, ne?" tleskl Cameron nadšeně. Ale Áďa po mně vrhla nejistý pohled. Donutila jsem se k úsměvu.

"No jasan!"

Vešli jsme. Všude to tu dunělo, jak z repráků pouštěli písničky na plný pecky, a bylo tady plno barev. Až to bylo oslepující. Zrovna hráli populární písničku, na kterou se kupodivu dalo tancovat, a tak jsem popadla páreček, co se rozhlížel a snažil se zorientovat, za ruce a vytáhla je na parket. Tam už se svíjelo hodně těl jiných lidí, takže chvíli trvalo, než jsme si našli volný kousek místa, ale nakonec se nám to podařilo. Po nějaké době, co jsem se už tolik nebavila, jsem se rozhodla jít se napít. Jenže jsem v klubu ještě nikdy nepila, a tak jsem nevěděla, jestli je bezpečné pít pití ze stolu. Moc jsem na to nevsázela, tudíž jsem se vydala na záchody, kde jsem se napila z kohoutku. Voda byla pitná, díkybohu. Vyšla jsem ze záchodů a chtěla najít Áďu s Cameronem, když pustili rockovou písničku, kterou jsem poslouchala. Ihned jsem zapomněla na to, co se děje, a šla si zatancovat. Ke konci písničky mě zastavil jeden kluk. Měl blonďaté vlasy, ale barvu očí nešlo ve změti střídajících se světel rozeznat.

"Ahoj. Ty máš ráda rock?" otázal se překvapeně.

"A-Ahoj," překvapil mě, takže jsem se trochu zakoktala, ale po chvíli mě to přešlo. "To tě to tolik udivuje? Je to snad špatně?"

Ano, byla jsem ironická. Sice to neudělá ten nejlepší první dojem, ale byla jsem aspoň taková, jaká jsem vždycky.

"No, moc lidí rock nemusí." pokrčil rameny. Abych pravdu řekla (nebo spíš napsala…), byl celkem milý, i když ta první otázka byla trošku zavádějící.

"Nemůžu za to, že se jim to nelíbí. Já zase nesnáším rap. Teda, když je ten text nesmyslnej." zakřenila jsem se a poodešla z parketu. Blonďák mě následoval.

"Hele, jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se, když jsem zjistila, že se nevypařil.

"Kryštof. A ty?" oplatil mi to.

"Rebecca, ale říkej mi Becco." odpověděla jsem.

"Dobře, Becco." očividně si to vychutnával.

"Copak, Krýšo?" nadzvedla jsem obočí provokativně. Opřela jsem se o stůl s punčem, zrovna když se blonďák zamračil.

"Neříkej mi Krýšo." zavrčel.

"Tak ne. A Štofin?" zazubila jsem se.

"Na to, že jsme se zrovna poznali, se mnou mluvíš docela uvolněně. Možná až moc." ušklíbl se.

"Taková jsem vždycky. Alkohol za to nemůže." odvětila jsem.

"Neruším?" ozvalo se znenadání vedle mě. Otočila jsem se a zjistila, že tam stojí Áďa s nesmělým úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou, až se mi hnědé vlasy rozlétly do všech stran.

"Áďo, tohle je Kryštof, zrovna jsme se poznali. Kryštofe, Áďa, moje nejlepší kamarádka." představila jsem je. Pak jsem se rozhlédla okolo, jestli se Cameron opovážil nechat Áďu samotnou. Pro jeho štěstí stál u baru, a zatímco objednával pití, pořád ji kontroloval. Měl jediné štěstí…

"Odkud jsi?" zeptala se Áďa na otázku, jenž jsem nestihla položit.

"Bydlím tady v okolí města. Přes řeku." odpověděl nesměle Kryštof. Áďa si ho přeměřila zkoumavým pohledem.

"A kam chodíš do školy? Kolik ti vlastně je?" pokračovala ve výslechu. Ani jsem jí nehodlala zastavit, docela mě zajímalo, co všechno z něj vytáhne.

"Eh, no…" podrbal se na temeni. "Je mi šestnáct a chodím na střední."

"Proč jsi tady takhle sám? Nebo tady máš někde partu?" přimhouřila oči Áďa. Plácla jsem se do čela. Vážně se ho ptá na tohle?

"No, přišel jsem s kluky, ale ty se hned zlili, takže jsem tady teď sám. Dalo by se říct." zašklebil se Kryštof. Áďa ne něj vrhla poslední podezřívavý pohled a pak se obrátila na mě.

"Sice vypadá nevinně, ale měj se na pozoru." zašeptala mi do ucha.

"Klídek. Přinejhorším mu jednu vrazím." řekla jsem hraně nezaujatým hlasem. Pak jsem na ní kývla, aby šla zpět za Cameronem, a když tak udělala, obrátila jsem se na Kryštofa.

"Vadil ti ten výslech hodně?" zazubila jsem se. Taky se usmál.

"Ani ne. Bylo vidět, že o tebe má starost."

"No jo no, Áďa." odmávla jsem tohle téma. Pak jsem zaregistrovala, že z repráků se začal linout rap. Obrátila jsem oči v sloup a namířila si to ven na vzduch. Kryštof mě následoval, čemuž jsem se docela divila, ale jestli ten kluk má nějaké zlé úmysly, dělá dobře. Aspoň pro něj.

"Rap, co?" zeptal se, když jsme stáli před klubem v osvětlení pouliční lampy. Teď jsem ho docela dobře viděla, takže jsem si potvrdila, že má blonďaté vlasy. Oči měl modrozelené a tváře mu zdobilo dokonce i pár pih, takže vypadal celkem roztomile.

"Jo." přitakala jsem a podívala se na oblohu. Nikde nebyl žádný mrak, ale kvůli lampě se nedalo pořádně zahlédnout hvězdy. Chtěla jsem je vidět, jenže mi bylo proti srsti chodit někam s někým, koho jsem právě potkala. Koutkem oka jsem se koukla na Kryštofa. Pozoroval mě.

"To jsem tak zajímavá?" promluvila jsem. Trhl sebou.

"N-No, jenom jsem přemýšlel, jaké máš oči. Vevnitř jsem je nemohl pořádně vidět a teď stojíš částečně ve stínu." vymáčkl ze sebe a sklopil pohled. V téhle chvíli vypadal jako stydlín. Pohlédla jsem na něj a se slovy: "Tak to si budeš muset zjistit sám." jsem znovu zmizela v klubu. A on mě následoval. Vážně?! Připadal mi tak trochu jako ocásek, ale byla jsem ráda, že jsem ho potkala. Aspoň jsem se měla s kým bavit. Nakonec jsem s ním zůstala po celou noc. O zábavu nebyla nouze, a dokonce i tanec nechyběl. Celé by se to dalo nazvat protančenou nocí.
 

Deník jednoho blázna, druhá kapitola

13. června 2017 v 17:19 | Maty |  Povídky
Ahoj. Přináším Vám pokračování Deníku jednoho blázna. Začínají tu být častěji povídky od Matyho než od nás... To budeme muset napravit. A tak slavnostně slibuji, že příští příspěvek bude náš dílo. Smějící se Tak si příběh užijte a budeme rádi, když zanecháte nějaký názor.
Sami




Nejhorší den….
Je tu další letní den a já vstávám už okolo osmé hodiny. Stále nemůžu uvěřit tomu, co se stalo včera. Včera to byl naprosto skvělý den se skvělou slečnou. Poté co jsem se nasnídal, jsem si pustil rádio a odpočíval. Asi tak po hodině jsem si vzal do ruky telefon a napsal Sofii, jestli by nezašla ven. Po chvilce mi odpověděla, že velice ráda. Tak jsem navrhl, že bychom se mohli sejít tak za třicet minut v parku. Napsala: "Dobře, budu tam J." Hned jak jsem si tuto zprávu přečetl, jsem popadl své věci a vyrazil. Byl jsem tam o deset minut dříve a čekal jsem na Sofii. Ubylo dvacet minut a Sofie stále nikde. Začal jsem mít strach, co se jí mohlo stát. Párkrát jsem ji zavolal, ale nebrala mi telefon. Tak jsem zašel k ní před dům, třeba usnula a zapomněla na naši schůzku. Když jsem zazvonil u ní před domem, ze zvonku se ozval krásný hlas její maminky. Pozvala mě dál. Když jsem vešel dovnitř, posadil jsem se v obývacím pokoji a její maminka mi nabídla mi něco k pití. Já jsem řekl, že nic nechci a představil jsem se. Ona se mi představila jako Catherine. Poté co jsem se představil, odvětila: "Ano o tobě jsem včera celou noc slyšela samé dobré věci." Celkem jsem se udivil, protože o mně ještě žádná dívka nemluvila.
"Promiňte, jestli se ptám nevhod, ale co o mě Sofie říkala."
"Říkala, že to byl báječný den, a i když jste se teprve seznámili, nemohla si pomoct. Prostě se jí líbíš, je s tebou zábava, ale hlavně se s tebou cítí v bezpečí. Možná to bude částečně proto, že jsi ji ochránil před Zdeňkem." Bohužel ti to nemůže říci do očí. Hned jsem se zeptal jak to? Víš, předtím než chtěla vyrazit za tebou tak se jí zamotala hlava a omdlela tady. Já jsem hned volala záchranku a během dvaceti minut už mi ji odváželi do nemocnice. Když říkala tato slova, vháněly se jí do očí slzy. Já jsem se neudržel a také jsem se rozbrečel. Ona mě objala a řekla, že bude v pořádku. Věřil jsem tomu. Poté jsem se jí zeptal, kam ji odvezli. Odpověděla, že do místní nemocnice, která je asi dva kilometry vzdálená. Já jsem se omluvil, poděkoval za pohoštění a za popovídání. Přezul jsem se do bot a vyrazil jsem směr nemocnice. Ještě před tím, než jsem šel do nemocnice, jsem se stavil v obchodě a koupil jsem pugét růží a velkou bonboniéru s jejím jménem. Když jsem dokoupil, pokračoval jsem ve směru ke své milé. Když jsem kráčel ulicemi svého města, přemýšlel jsem nad vším, co jsem s ní za ten jeden den prožil, vím, že je to divné, ale cítil jsem, že ji mám opravdu rád. Blížil jsem se k nemocnici a měl jsem čím dál tím větší strach, co mě čeká. Vstoupil jsem do nemocnice, hned se mě chytl pocit strachu a nebezpečí. Není divu, protože už jsem ležel v nemocnici asi tak pětkrát a vždy jsem z toho měl divný pocit. Bloudil jsem uličkami, které zatajovaly celou nemocnici a ne a ne najít pokoj, kde ležela Sofie. Když jsem procházel těma uličkami, potkával jsem spoustu lidí a vyptával jsem se na jejich příběhy, proč se zde ocitli. Nejvíce mě dojal příběh jednoho staršího muže, který se zde ocitl bez svého zavinění. Nyní vám převyprávím kousek jeho příběhu. Začalo to jednoho dne, když si obyčejně šel koupit noviny a popíjet ranní kávu. Vše nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát. Ovšem potom se stala věc, na kterou už nikdy nezapomene. Když odcházel z kavárny a šel směrem domů, tak ho najednou jeden mladší muž přepadl a ukradl mu peněženku. On se samozřejmě začal bránit a nechtěl lupiči peněženku dát. Zloděj najednou vytáhl nůž a několikrát ho bodl do břicha. Starší muž, sebou padl na zem a probudil se až v nemocnici. Když se zeptal doktorů co mu je, tak mu odpověděli: "Je štěstí, že jste přežil, máte jen pár bodnutí do břicha, chvíli si vás tu necháme, ale za dva týdny budete zdráv jako rybička."

V tu chvíli se mu vykouzli úsměv na tváři. Když mi tento příběh vyprávěl, uvědomil jsem si, že život je krásný, ale zároveň i smutný. Neudržel jsem se a pomalu se rozplakal. Když se mě zeptal, proč pláču, odpověděl jsem mu: "Víte, váš příběh mě dojal a jsem rád, že jste zůstal na živu." On se na mě usmál a odpověděl: "To já taky." Poté jsem se s ním rozloučil a šel hledat pokoj, na kterém ležela Sofie. Zeptal jsem se sestřičky, kde bych mohl Sofii najít a ona odpověděla, že jí najdu na pokoji číslo 28. Takže jsem šel hledat její pokoj. Když jsem ho našel, vešel jsem dovnitř a málem jsem se rozbrečel. Když mě uviděla ve dveřích s pugetem růží a bonboniérou v ruce vykouzlil se na jejím obličeji úsměv, který mi dával sílu. Přistoupil jsem k posteli a objal ji. Ona mne objala silněji a šeptala mi: "jsem ráda, že jsi přišel." Odpověděl jsem: "Já taky." Poté se na mě usmála a dala mi pusu. Jak jsem tak seděl v jejím pokoji, tak čas ubíhal jako voda a blížil se konec návštěvních hodin a já se pomalu musel loučit se Sofinkou. Ještě před tím, než jsem odešel, jsem ji silně objal a políbil. Řekl jsem, že si dnešní schůzku musíme vynahradit. Ona se usmála a řekla, že bude ráda a že jí je líto, že jsem ji musel vidět takhle. Já jsem se na ni usmál a řekl: "Lepší tě vidět takto nežli vůbec." Políbil jsem ji a zmizel ve stínu nemocnice.

Závist - básnička

8. června 2017 v 19:02 | Kačule |  Básničky
Tak se zase hlásíme s další tvorbou! Tentokrát to není náš (dle mě trošičku otravný) kamarád Maty. Ale tak, nebudu ho tady pomlouvat, to by se ještě Matylda zlobila (ano, říkám mu Matylda).
Kačule


Závist
Kačule

Co je to závist?
Zakázaný cit?
Vždyť každý z nás,
musel ji zažít.

Někdo závidí štěstí,
někdo zase krásu.
A co já?
Já závidím lásku.

Tak znovu se ptám:
Co je to závist?
Je to zlý cit,
kterého se nejde zbavit.

P.S.: Ještě poslední věc - Maty sice je docela otravný, ale je s ním sranda, takže si nemyslete, že s jeho tvorbou nesouhlasím!!! Kačule
 


Co když je to tak správně?- téma týdne dvě (Děda)

8. června 2017 v 18:16 | Maty |  Téma týdne
Ahoj, znovu tu máme příběh od Matyáše. Sice už tu příběh na toto téma týdne máme, ale ten byl od nás. Tak tady máte něco z klučičího pohledu. :) Doufám, že se vám bude líbit a můžete nám napsat, jestli chcete abychom dál zveřejňovali jeho práci.
Sami

Přemýšleli jste někdy o tom, jestli to, co se stalo, se mělo stát a jestli je to správně? No, tak tenhle příběh je o tom. Psal se sluneční den a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco špatného. Ale to jsem se spletl. Jak už jsem zmiňoval, byl slunný den a mě napadlo, že bych mohl zajít ke svému dědečkovi. Jak mě napadlo, tak jsem také učinil. Má cesta vedla okolo autobusového nádraží, mnoho obchodů a jiných zbytečností. Ale nejlepší na mé cestě byl park, kde jsem si lehl do trávy a asi tak na dvacet minut si odpočinul. Poté jsem vyskočil, plný energie a vyrazil směr dům, kde bydlí děda. Jakmile jsem dorazil před dveře dědova domu. Zazvonil jsem a nic se nestalo. Obvykle mi babička otevře během vteřiny ale teď nic. Párkrát jsem zkusil zazvonit znova, napadlo mě, že mohla usnout, ale stále nic. Tak jsem vzal mobilní telefon a zavolal jsem ji. Když to zvedla, zeptal jsem se jí, kde je a jestli s ní není děda. Ona mi odpověděla, že jsou společně s dědou v nemocnici. Když toto dořekla, okamžitě jsem zavěsil a upaloval směr nemocnice. Cestou jsem ještě stihl koupit mandarinky v takovém tom oranžovém pytlíku. Když jsem dorazil do nemocnice, tak jsem pár minut bloudil uličkami, něž mě napadlo, se zeptat, kde leží děda. Dostal jsem odpověď, že na pokoji číslo 23. Takže můj plán bylo najít pokoj číslo 23. Netrvalo ani pár minut, než jsem ho našel. Když jsem ho našel, vešel jsem dovnitř a uviděl dědu v nemocniční posteli. Když jsem ho uviděl, neudržel jsem emoce a rozbrečel se. Děda si mě společně s babičkou vzal pod svá křídla a pevně nás objal, řekl, že se blíží jeho konec a že na nás bude v nebi dávat pozor. Těmito slovy jsem s ním zakončil jeho život. Jelikož končili návštěvní hodiny, tak jsme museli s babičkou odejít. Nejraději bychom tam přespali, ale bohužel jsme nemohli. Ještě před tím, než jsem šel spát, nám zavolali z nemocnice, že dědeček zemřel a já měl v tu dobu pocit, že jsem zemřel vevnitř. S tímto pocitem jsem usnul. Během večera jsem se několikrát probudil a vždy jsem cítil jak mě něco nebo někdo silně drží za ruku. Říkal jsem si, že to byl určitě DĚDA.

Deník jednoho blázna

6. června 2017 v 20:03 | Maty |  Povídky
Ahoj. Já vím, stál se zázrak a zveřejňujeme povídku hned druhý den. Tahle ale není naše. Psal jí eden náš dobrý kamarád a já slíbila, že mu jí zveřejním. Doufám, že se vám bede líbit stejně jako mně. Za každý názor bude rád.
Sami


Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Maty a právě procházím pubertou, takže to se mnou není zrovna jednoduché. Jsem hubené postavy, rád hraji fotbal a poslední dobou jsem si oblíbil četbu. Mám krátké blonďaté melíry a hnědé oči. Podle mých přátel jsem hodný, spravedlivý a tak trochu egoista. Tak to by bylo něco o mně a nyní se vrhneme na příběh, který se mi stal o minulých letních prázdninách.
Je ráno, vstávám něco okolo desáté hodiny a první co mě udeří do očí je sluneční světlo. Hned mě napadne, že bych mohl zajít ven. A také jsem tak učinil. Poté co jsem se nasnídal a převlékl své svalnaté tělo. Poté jsem vzal batoh, sluchátka, klíče a peněženku a vyrazil směr park. Když jsem přišel do parku, tak se ve mně ocitl pocit relaxace a odpočinku. Procházím si takhle parkem a všude kolem mě zpívají ptáčci, všude je zeleň a já se cítím jako v nebi, kde mohu zapomenout na své starosti a problémy. Posadím se na lavičku a kolem mě se prochází zamilované páry. Ne, že bych jim to nepřál nebo tak něco, ale jen mě mrzí, že jsem pořád sám. Najednou z mého čela na mě kápla kapka potu. Podívám se na telefon a vidím, že je 30 stupňů ve stínu. Takže první věc, co mě napadne je, že bych se mohl vydat na místní koupaliště, třeba tam potkám i nějakou dívku. Hned po příchodu domů jsem se naobědval, vzal věci k vodě a vyrazil směr bazén. Na koupaliště jsem dorazil kolem jedné hodiny. První věc, co jsem udělal, byla ta, že jsem šel své svalnaté tělo smočit do bazénu, který měl dva metry do hloubky a padesát metrů do délky. Uplaval jsem tak deset bazénů a poté jsem se šel usušit na ručník. Poté jsem se na ručník natáhnul a usnul tak na hodinku. Najednou se nade mnou objevil stín, který mě probudil. Když jsem otevřel oči, nemohl jsem uvěřit svým očím. Ten stín, který mě probudil, patřil nádherné dívce. Představila se jako Sofie. Já jsem se samozřejmě také představil.Poté se ke mně posadila a my se začali poznávat. Ptal jsem se jí snad na vše. Ať už na její oblíbené věci tak na její rodinu a vztahy. Prozradila mi, že má pejska jménem Kayle. Také mi prozradila, že se její rodiče rozvedli. Prý kvůli tomu, že její otec byl zlý na ni a na její maminku. Svoji maminku mi popsala jako, anděla strážného". Její maminka má hnědé oči, krásné dlouhé zrzavé vlasy a kouzelný úsměv, kterým dokázala rozveselit každého. Když mi o své mamince povídala, tak se jí vykouzlil úsměv na tváři a bylo vidět, že ji má opravdu ráda. Další osoba, o které mi povídala byljejí bývalý přítel Zdeněk. Popsala ho jako nemyslící gorilu, horkokrevného méně inteligentního člověka, který s ní trávil málo času. Když bývali spolu venku, spíš se věnoval sám sobě a dost ji často urážel. A když jsem se jí zeptal, proč s ním chodila, odpověděla mi: "Když jsme se potkali, choval se strašně mile a hlavně jsem se zamilovala do jeho postavy." Poté se jí začal hrnout pláč do tváře. Tak jsem ji pevně objal a utišoval. Myslím, že si uvědomovala, jakou chybu udělala. Když doplakala, tak jsem ji pozval na ledovou kávu. Ona s úsměvem mé pozvání přijala a tak jsem popadl peněženku a vyrazili jsme. Když jsme seděli u kávy, tak se zas na oplátku poptávala ona mě. Já jsem jí pospal svojí rodinu a své dvě kočičky. Nejdříve jsem vyprávěl o své mamince, která pro mě byla to samé jako její maminka pro ni. Akorát měla krátké blonďaté vlasy a modré oči. Dále jsem vyprávěl o svém otci, se kterým jsem měl špatné vztahy. Od tohoto tématu jsem radši odbočil a začal vyprávět o svých kočkách. Nejdříve jsem začal popisovat svoji první kočku, Bertíka. Byl to černý kocour, který nebyl až tolik mazlivý, ale byl to dobrý společník. Má hebkou srst, krásné zlaté oči, které vypadaly jako hvězdy ve tmě. Potom jsem jí popsal svou druhou kočičku, která se jmenovala Barunka. Barunku jsme si přivezli nedávno, takže to bylo ještě kotě. Měla šedivou srst a krásné hnědé oči. Barunka byla víc mazlivá a moc ráda u mě přenocovala. Když u mě spávala, měl jsem pocit, že nejsem sám. Když jsem Sofii vyprávěl o svých kočkách, tak mi mohla oči na ústech nechat a hltala každé mé slovo. Jelikož měla ráda zvířata a jejím snem bylo se stát veterinářkou, tak tyto slova moc ráda poslouchala, byla šťastná, že i kluk má rád zvířátka. Takhle jsme si povídali snad o všem a seděli tak hodinu. Když jsme dopili kávu, šli jsme si zablbnout do bazénu a trochu si zaplavat. Po plavání nám vyhládlo a tak jsem se šli občerstvit. Když jsme pomalu dojídali, tak k nám šel takový podivný kluk. Sofie ho hned poznala a řekla, že je to Zdeněk. Jakmile ho uviděla, proběhl v ní pocit strachu, co nastane. A potom co se stalo, jsem se jí ani nedivil. Stalo se totiž to, že hned jak nás uviděl, tak šel k nám a začal se Sofii smát a urážet ji. Ta si to samozřejmě nenechala líbit a bránila se, ovšem byla psychicky slabší a nevydržela nápor emocí. Byla naštvaná a smutná zároveň, takže nebylo divu, že Zdeňkovi jednu vlepila. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a chtěl jí taky udeřit. Ovšem v tu chvíli jsem vstal a tu ránu schytal za ni. Samozřejmě jsem Zdeňka také udeřil, ale ne facku, rovnou pěstí. On se sice seskládal k zemi, ale hned vstal a moji pěstí mi oplatil. Jenomže jeho pěstí byla silnější něž ta má a já se složil k zemi a chvíli byl v bezvědomí. Když jsem se probral, tak jsem byl někde v kabince a nade mnou stála Sofie. A já uviděl její nádhernou hubenou postavu, krásné modré oči a nádherné hnědé vlasy, které jí sahaly po pás. V ruce měla mokrý ručník, kterým mě probouzela k životu. Když jsem vstal tak mě objala a pošeptala mi do ucha: "Děkuju." Ale řekla to takovým až milostným hlasem. Poté se mi zahleděla na ústa a naklonila se ke mně. Políbila mne. Věc, v kterou jsem ráno ani nedoufal, se stala skutečností.
Nemohl jsem uvěřit, že se to stalo. Ona se na mě pousmála a řekla, že to byla její první pusa v životě. Ona si totiž se Zdeňkem nikdy pusu nedala. Já jsem jí řekl, že to byla také má první pusa a že jsem rád, že byla od ní. Poté jsme si šly zaskotačit na skluzavku a tobogán. Pak už jsme byli unaveni a šli jsme domů. Já jakožto gentleman jsem ji doprovodil a cestou jsme si povídali o tom, jaké máme plány do budoucna. Ona mi řekla, že jde na hospodářskou střední školu, čirou náhodou byla ve městě, kam také půjdu studovat já. Bylo to do Pardubic.
Poté jsme si ještě povídali, jestli bychom někdy někam nezašli. Oba jsme souhlasili. Když jsme přicházeli k jejímu domu, pomalu ale jistě zapadlo sluníčko. Bylo to opravdu krásné a tak jsme se ještě předtím posadili na lavičku a pozorovali tu krásu. Když už musela jít, tak jsme se objali a dali si pusu na tvář. Byla sladká a já měl pocit, že nejsem SÁM. Když jsme se rozloučili, tak jsem se také vydal směrem domů. Po cestě mě jsem se ještě párkrát zastavil a přemýšlel. Měl jsem na uších sluchátka a hrála mi při tom uklidňující hudba.

Asi tak kolem deváté hodiny jsem se vrátil domů, celý vyčerpaný jsem padnul do postele a usnul. Ještě před usnutím jsem přemýšlel nad celým dnem a přehrávali se mi v hlavě vzpomínky. Poté jsem už usnul. A tak končil můj jeden letní den.

Co když je to správně? - téma týdne

5. června 2017 v 21:09 | Kačule, Sami |  Téma týdne
Ano, uhádli jste! Po dlouhé době zase něco zveřejňujeme! Tak snad se naše neaktivita zmenší...Kačule
Seděly jsme s mojí nejlepší kamarádkou na lavičce v parku a pojídaly čokoládovou zmrzlinu. Nebyl to dětský park, spíš jenom stromy a příroda, a tak tady nepobíhaly žádné děti. Mohly jsme si tak v klidu povídat.
"Neřeknu mu to." opáčila jsem už po několikáté.
"Ale no tak. Uvidíš, že to je dobrý nápad." odpověděla mi a zadívala se mi do hnědozelených očí. "Nemáš se čeho bát." dodala.
"Mám. Já u něj nemám nejmenší šanci." řekla jsem sklesle a zadívala se do země.
"Takhle nemluv. Jasně že máš." odvětila a znova snědla kus zmrzliny.
"Prosím tě, co by na mě asi tak viděl?" koukla jsem se na své tělo. Nikdy jsem nebyla oblíbenec a ani moc hezká. Zato on byl. Jednu dobu to byl nejoblíbenější kluk ze třídy. Kdo by se divil. Je hodný, spravedlivý, miluju dokonce i ty jeho přiměřeně egoistické řeči. I vzhledově je fantastický. Někdo sice říká, že to tak není, ale já snad nikdy nikoho hezčího neviděla. Zbožňuju jeho hnědo-blonďaté vlasy, jeho dokonalé tělo, ale nejvíc jeho oči. Ty zářivě hnědé dokonalosti. Ano, dokonalosti, protože jinak se ani nazvat nedají.
"Všechno: oči, vlasy, ale hlavně tvou povahu - jsi milá, vtipná, prostě ta nejlepší holka!" mluvila zcela vážně. Zavrtěla jsem hlavou.
"Co když se mi vysměje?" odvážila jsem se vypustit z pusy moje obavy.
"Blbost. Sama víš, že takový není."
"Ale…" zarazila jsem se. "Já se bojím." Pohladila mě po zádech. "Co-co když je to správně? Co když je to takhle správně" Že nemáme být spolu?" pokračovala jsem.
"Prosím tě. Každý vidí, že k sobě něco cítíte, tak se zvedni a koukej za ním naklusat a všechno mu vyklopit."
"Kdyby to bylo tak lehké." zašeptala jsem. Pak jsem se zvedla a podala jí ruku. "Půjdeme?" zeptala jsem se s úsměvem a doufala, že tak tuto konverzaci ukončím, jako vždy. A taky že jo. No, to jsem si vlastně jenom myslela. Usmála se a přikývla, ale nenápadně mě dostala až k němu. Říkal, že bude v parčíku pod knihovnou. A taky tam byl. Sakra.
"Camerone, chce ti něco říct!" zavolala na něj a poukázala na mě. Pak někam zmizela. Do háje! Zanadávala jsem. Upřel na mě své úžasné oči.
"Co potřebuješ?" jeho hlas zněl, jako by mě pohladil po duši.
"No já ani nevím." Sice má myšlenka pokračovala, ale zbytek věty, jestli ti to chci říct, jsem si nechala pro sebe. Cameron se rozesmál.
"Nevíš, co potřebuješ?"
"Ale jo." protočila jsem oči v sloup. Přišla jsem až k němu. Stoupl si a zatvářil se vážněji.
"Zamilovala jsem se do tebe." zašeptala jsem s očima zabodnutýma do země. Pohladil mě po tváři, tep se mi zvýšil a já se odvážila doufat.
"Taky tě miluju." pohladil mě po tváři. Mírně jsem zvedla hlavu. Oči mu svítili radostí. Přiblížili jsme se k sobě. Konečně jsem udělala to, po čem jsem toužila už jakou věčnost. Naše rty se spojily. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten zážitek. Byl k nezaplacení.

Proč? - básnička

30. května 2017 v 19:05 | Sami |  Básničky

Proč?
Sami

Na co je láska,
když jí nemůžu mít.

Na co toho citu kouska,
když nemůžu tě za ruku vzít.



Obsadil jsi místo v mém srdci i hlavě,

okolí když vnímám, tak pouze matně.

Toužím po tobě dnem i nocí,

ale ty si zatím píšeš s jinačí.



Jsme kamarádi a musím se s tím smířit,

s jinýma holt nemohu se měřit.

Když s ní budeš šťastnější,

moje city, ty jsou vedlejší.

Miluji tě. <3

Spojení - druhá kapitola - první část

15. května 2017 v 16:59 | Kačule, Sami |  Povídky

Ahoooj! Moc se se Sami omlouváme za neaktivitu, ale kdybychom se plně věnovaly blogu, už by nám nezbyl čas na učení a psaní povídky, takže nám to snad odpustíte. A tady už je rovnou další část Spojení. Přeji hezké počtení a rovnou děkuju a všechny komentáře a ohlasy.
Kačule

Druhý den ráno jsem vstala dřív než Lia, což byl zázrak, a po deseti minutách strávených v koupelně jsem se šla projít. Zamířila jsem k jezírku uprostřed lesa. Cestou jsem potkala sokola. Jakmile nade mnou začal kroužit, bylo mi jasné, že to není zvíře.

"Kdopak se to na mě přiletěl podívat?" zamumlala jsem si s polovičním úsměvem a posadila se ke břehu rybníka. Sokol se ve vzduchu změnil v Jeremyho.

"Dobré ráno." pozdravila jsem ho, aniž bych se na něj podívala. Pozdrav mi oplatil a přisedl si ke mně. Chvíli bylo ticho. Já jsem v tichosti pozorovala hladinu jezírka a Jeremy pozoroval... co? Mě? Vodu? Ani nevím, nevnímala jsem to. Po chvíli Jeremy zapředl hovor o Callumovi a Elis. Chvíli jsem byla nervózní, ale pak mě to docela přešlo a alespoň mluvit jsem mohla normálně. Jenže pak Jeremy přešel na jiné téma:

"A jak to zvládneš, když tam bude Jason?"

"C-co-cože?" zakoktala jsem se. Co tím sakra myslí?

"No, jak zvládneš mluvit, když tam bude Jason. Viděl jsem, jak jsi byla celá rudá, když se na tebe jenom díval." naklonil zvídavě hlavu. Zarděla jsem se.

"Ne… tak to není."

"Tak jak to je?" naléhal.

"Spíš šlo o to, kam se koukal. Ale to je jedno. Neměli bychom už jít na snídani?" pokusila jsem se změnit téma. Moc mi to nevyšlo. Jeremymu se po rtech roztáhl úsměv.

"Jo. Zajdeme pro ty dva lenochy a můžeme jít."

"Ty můžeš jít, beze mě se obejdou." řekla jsem, abych se vyhnula dalšímu setkání s Jasonem a tím pádem i rudému obličeji.

"No, oni se bez tebe možná obejdou, ale ty bez nich ne. A navíc už za patnáct minut začíná škola."

"Co?" tak tímhle mě rozhodně překvapil. To už uběhlo tolik času? Dvě hodiny? Zvedli jsme se a zamířili k jídelně. Po cestě jsme si ještě povídali o Jasonovi.

"Hele a od kdy znáš Jasona?" zeptala jsem se.

"Od dětství. Vyrůstali jsme spolu, takže jsme skoro jako bratři," zasmál se. "Proč?"

"No... ani nevím. Jenom se ptám," zase jsem lehce zčervenala. "A jaký je?"

"No, je s ním zábava. Jednou jsme takhle hráli v lese fotbal a Jason kopnul do míče. Kopnul do něj víc, než měl a míč odletěl pryč. Vydali jsme se ho hledat, protože ten míč nebyl náš a rodiče by nám asi dali na zadek, kdybychom ho nepřinesli. Tak jsme chvíli hledali a pak ho Jason uviděl. Ležel na rovné divné zemi barvy písku. Hned mi došlo, že to bude bažina, jenže Jason si to už sebevědomě rázoval k míči. Těsně u něj se ale propadl až po krk." vyprávěl se smíchem Jeremy a já jsem smíchy vyprskla.

"Počkej si, to ještě není to nejlepší. On totiž v tu chvíli začal ječet jako nějaká hysterka: "Jeremy! Jeremy! Pomoc! Pomoc mi!" Já jsem se málem smíchy počůral. V tu chvíli jsem prostě nemohl a skácel jsem se k zemi. Po chvíli jsem ho teda vytáhl i s míčem, a když jsme šli domů, tak mě Jason prosil, abych nikdy nikomu neříkal, co se tenkrát stalo."

Zrovna ve chvíli, kdy jsem dostala nezastavitelný záchvat smíchu, se otevřely dveře od jídelny, před kterou jsme stáli, a v nich se objevili Jason a Lia. Jakmile mě Lia uviděla, na tváři se jí rozlil velikánský úsměv, zato Jason se koukal dost podezíravě. A vražedně.

"Co se stalo?" otázala se Lia. Pořád jsem se nemohla přestat smát, takže za mě musel odpovědět Jeremy.

"Jenom jsme si povídali o dětství."

"O čem přesně?" zeptal se stále podezíravě Jason.

"Tak různě. Jak jsme se poznali a tak. Rozhodně nic o bažině." ubezpečil ho. Silou vůle jsem se dokázala nerozesmát ještě víc. Došli jsme do školy, kde jsme se rozdělili. Kluci šli na Sibalirojštinu a my na zeměpis. Druhou hodinu, fyziku, jsme přežily jen silou vůle a šly si oddechnout na hudebku. Když jsme se přesouvaly z učebny hudebky do šaten, naskytl se nám výhled na něco, co bych raději nikdy v životě neviděla. Byl tam Lee. A líbal se s jakousi černovláskou. Ale rozhodně to nebyla ta, co by to být měla. Lia byla zaskočená, ještě víc než já. Tenhle výraz, ale rychle přešel v naštvaný. Nakráčela k němu a začala ječet.

"To si děláš prdel, ty ubožáku?! Vážně tě nenapadlo, že tě můžu vidět?! No asi to hodně svědčí o tvým IQ! Bože! Proč jsou tady všichni kluci tak blbí?!"

Bylo na ní vidět, jak ráda by mu jednu natáhla. A taky to udělala. Přímo před očima vyjevené dívky. Ale ne jenom jejíma. Liin křik přitáhl velkou pozornost. Hlavně vedlejší třídy. Pro naše štěstí tam zrovna teď museli být i kluci.

"Její kluk?" zeptal se mě šeptem Jeremy.

"Řekla bych spíš ex."

Po téhle scéně začalo zvonit, což Leeho zachránilo před další ránou. Musela jsem Liu doslova odtáhnout, aby se pohnula. O tělocvik jsme měli hrát fotbal. Zrovna když jsem dala vyrovnávající gól na 4:4, tak jsem si všimla, že se jedna třída šla učit ven. Jednoho člověka jsem tam poznala - byl to Ryan, ten blonďatý Ryan, kterého jsem potkala poté, co jsem vrazila jeho bratrovi. A byl to taky ten, který mě pohladil po tváři. No super. On mě ale naštěstí nezaregistroval.

Alespoň něco se mi splnilo. Hrály jsme ještě chvíli, za kterou jim tam Lia nasázela hned tři góly, takže jsme vyhrály. Pak měla hrát další dvě družstva a my jsme si šli odpočinout. Sedla jsem si a napila se. V tu chvíli jsem uslyšela hlas, který způsobil, že jsem se málem utopila.

"Hele, kdo to tu je." ozvalo se za mnou. Zakuckala jsem se, protože jsem poznala Jasona. Přisedl si ke mně.

"Ten gól byl skvělej." Zase jsem se začervenala. Nemá se učit?

"Díky, ale nemáte se náhodou učit?" otázala jsem se. Pak jsem v hlavě uslyšela otravný hlas.

Ty se s ním bavíš?

Samozřejmě že ten hlas patřil Callumovi.

Callume! Vypadni z mojí hlavy! Hned!! zamračila jsem se.

"Co je?" Uvědomila jsem si přítomnost kolem sebe a zatvářila se normálně.

"Nic." odpověděla jsem.

"No, před chvílí ses mračila." poznamenal Jason.

"Callum mi zase leze do hlavy." vysvětlila jsem, aniž bych věděla proč.

"Hele a co to bylo ráno s tou bažinou?" zeptala jsem se váhavě, než mohl něco říct.

"Nic." řekl okamžitě.

"Vážně?" zvedla obočí Lia, která slyšela poslední dvě věty.

"V-Vážně." zaváhal Jason, když se k nám snesl sokol.

"Jo, rozhodně není nic o bažině, co nechce, aby někdo slyšel." dopověděl za něj již zpátky proměněný Jeremy a pak se rozesmál. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Jediná Lia nevěděla nic a taky to na jejím zmateném obličeji bylo poznat.

"Tak co se stalo?" chtěla vědět.

"Nic." řekl Jason už sebevědomě a změnil téma.

"A kdo byl ten kluk, který tě tolik vytočil, Lio?" Velmi nevhodná otázka.

"Idiot." odpověděla nasupeně Lia.

"Ex." zašeptala jsem, aby mě Lia neslyšela.

"To jako tvůj?" zeptal se hned Jason, ale tak, aby ho Lia neslyšela. Já ho snad praštím! A taky že jsem to udělala. Naštěstí ale jen do ramene. Usmál se.

"Ty už se nečervenáš?"

Ne, nečervenala jsem se. No... do teď. Došly mi jeho slova a můj obličej dostal znova krvavou barvu. Zasmál se. A začal se smát i Jeremy. Po chvíli dokonce i Lia. Musela jsem se zasmát taky. Doufám, že to červenání konečně brzo přejde.

Na to bych nespoléhal, ozval se opět Callum.

Nemáš náhodou dávat o hodinu pozor?! vynadala jsem mu. Zase jsem se mračila. Jason se na mě koukl tázavým pohledem, a tak jsem pokrčila rameny. Stále s rudým obličejem. Ještě chvíli jsme si povídali, když v tom mi někdo začal ječet do ucha:

"Jason Bennett a Jeremy Rich! Jak to že se tady vybavujete a neučíte se?! Okamžitě se připojte ke třídě!"

Učitelka, která ječela byla většinou hodná, ale dneska byla hodně protivná. Kluci jen protočili oči, ale poslechli. Když k nám místo nich přišel Ryan, dostala jsem pocit, že se všichni kluci kolem mě zbláznili. Pak nás učitel zavolal, že znovu hrajeme. Všimla jsem si, že nás kluci během hry pozorovali. A to všichni tři. Nebylo mi to vůbec příjemné.

"Hezká hra." pochválil nás Ryan, když jsme si přišly sednout.

"D-díky." zajíkla jsem se.

"Jak ses měla?" zeptal se mě následně.

"No... dobře... asi." zaváhala jsem.

"Tak co ta další schůzka?" zněla jeho další otázka. Zahlédla jsem, jak Jason upírá mírně vražedný pohled na Ryana. Skoro jako by se snažil udržet. Nevěděla jsem, co mu říct. To, co jsem řekla Lie, jsem myslela vážně. Nechci s ním chodit.

"No... já nevím. Momentálně nemám čas." dostala jsem ze sebe. Lia a kluci se vzdálili. Ještě, než se tak stalo, zahlédla jsem Jasonův potutelný úsměv.

"Děje se něco?" chtěl vědět Ryan.

"Ne. Opravdu nemám čas... Musím... musím se postarat o bratra. Však víš, byl zraněný, tak o něj mám strach."

Přestaň se vymlouvat na mě, zazněl mi v hlavě hlas.

Callume! Dávej o hodinu pozor! vynadala jsem mu. Zase jsem se mračila. Měla bych s tím přestat.

"Copak?" zeptal se Ryan.

"Nic." odpověděla jsem a zklidnila mimiku. Přidali jsme se k ostatním. Vlastně jenom já. Ryan se vytratil za svými přáteli ze třídy.

"Máte něco v plánu na odpoledne?" zeptala se Lia. Že nedělá to, co si myslím, že chce udělat? Kluci samozřejmě zatím nic neplánovali.

"Mohli bychom něco podniknout spolu." vypustila z pusy tu nejhorší možnou věc a já se na ní útrpně podívala.

"Tak jo." přitakal Jeremy.

"Můžeme jít na koupaliště." navrhl Jason.

Beztak chce jenom vidět, co nejvíc holek v plavkách, pomyslela jsem si.

"Fajn." přijmula Lia a já na ní vrhla vražedný pohled. Bylo mi jasné, že mě tam dotáhne taky. Pak mě odtáhla, abych nemohla protestovat. Stejně už jsme měly nástup.

"Tak tam vážně nepůjdu!" sykla jsem na ní.

"No to teda půjdeš." opáčila.

"No to teda nepůjdu!" šeptla jsem důrazně.

"No to teda půjdeš, ať chceš nebo ne." zakončila, jenže já jsem se nehodlala tak snadno vzdát.

"Právě že nechci. A taky nepůjdu!"

Hádka se stupňovala, takže jsme na chvíli ztichly. Ale jakmile jsme se šly převléct, propukla nanovo a s ještě větší hlasitostí.

"Nemůžeš mě nutit tam jít!" vykřikla jsem.

"No to je pravda, ale já vím, že ve skutečnosti chceš. Jen se bojíš." odvětila.

"Callum?" tipla jsem si. Koukla se jinam a já poznala, že mám pravdu. No super, už se na mě domlouvá moje nejlepší kamarádka s mým mladším bratrem. Hodila jsem po ní znechucený pohled a nakvašeně odkráčela do šaten. Převlékla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla a utekla do lesíka k jezírku.

Je to... co je to? - drabble

7. května 2017 v 15:21 | Kačule, Sami |  Drabble

Odpověď můžete psát do komentářů, jsme zvědavá, co vás napadne. Správné řešení se dozvíte příště.
Kačule

Je to majestát, který má ladné nohy s pevnou klapající obuví.

Je to rezavá šmouha protínající luka a jejich okolí.

Je to plachý tvor, co lítá, ale přece nemá křídla.

Je to neocenitelný společník na dnes i na zítra.

Je to divoká bytost volné přírody.

Je to stvoření do nečasů i do pohody.

Je to statný jedinec plný cti a odvahy.

Je to silný charakter mírumilovné povahy.

Je to přirozený vůdce pro svou rodinu.

Je to originál pro svou vzácnou nevinu.

Je to představitel svého nádherného druhu.

Je to někdo, koho obdivuji a vždycky budu.

Je to… co je to?

Kamarádka - drabble

27. dubna 2017 v 20:41 | Kačule, Sami |  Drabble
Tak tady je první drabble! Je od Sami a já pevně doufám že oceníte styl psaní a to, že do sto slov dokázala nacpat nějaký smysl. Ano, je sice pravda, že je to trochu pochmurné, ale aspoň si uvědomíte, že každý z nás má někoho, komu na nás záleží.
Kačule

"Ahoj." rozloučila jsem se se svými kamarádkami a zalezla zpátky do domu. Okamžitě jsem si sedla ke knížce, kterou jsem dostala k narozeninám od jedné z nich. Když jsem jí otevřela, vypadla z ní obálka s nápisem: Záhada rozluštěna. Otevřela jsem jí a vyndala krátký dopis. Psala v něm: Navždy sbohem. Naprosto přesně jsem věděla, co tím myslí. Se slzami v očích jsem vyběhla k jejímu domu. Tam už jsem jí našla v koupelně s podřezanými žílami. Padla jsem k ní na zem a začala usedavě plakat. Chudinku utýrali k smrti. Přála bych si umět kouzlit, abych ji mohla zachránit.

Kam dál