Voda řeší všechno... Bolí tě hlava? Pij více vody. Štve tě někdo? Utop ho!!!

Hloupí lidé - téma týdne

Neděle v 20:48 | Kačule, Sami
Je škoda, že existují i takovýhle lidé, ale snad si to přečtou a přestanou s tím. Je to ubohost. Jinak jste nic nenapsali, že nemáme zveřejňovat témata týdne, takže tady je další.
Kačule


6.3.
Dneska všechno prasklo…

"Ahoj zlato" napsal jsem jedné z mých dvou holek na facebook.
"To nemyslíš vážně" zněla odpověď. Věděl jsem, že to nejspíš nebude nejpříjemnější pozdrav, ale za zkoušku to stálo. Dneska mě totiž viděla s mojí druhou holkou. Měl jsem ale vymyšlenou skvělou historku.
"Co jsem ti udělal? :'(" zkoušel jsem to pro jistotu dál.
"Nejsem slepá Luisi"
"To co jsi viděla, není moje chyba, to ona za mnou přišla a najednou mě začala líbat" musel jsem začít s mojí taktikou. "Já tě nechci ztratit, miluju tě a vždycky budu"
"Ukázal jsi mi, že se ti nedá věřit, děkuju, že jsi mi otevřel oči"
"Dej mi prosím šanci, nechci tě ztratit"
"Nech si kecy na koledu" Po téhle odpovědi jsem se pousmál.
"Já nevím co mám dělat, abychom byli spolu" psal jsem dál. "Dáš mi prosím šanci?"
"Nevidím žádnej rozumnej důvod"
"Chci ti to vynahradit, ale dej mi šanci, prosím"
"Nechápu proč máš tohle za potřebí, BLBEČKU!!!" zněla poslední odpověď, pak už jsem jí neodepisoval. No, co. Najdu si jinou.




3.5.

Chytil jsem hnědovlasou dívku vedle mě za zadek. Netrvalo mi dlouho najít si náhradu. Šli jsme zrovna na zmrzlinu, když v tom jsem spatřil povědomého člověka. Sakra, proč ty holky musí pořád lézt tam, kam nemají?!
"Luisi?" zeptala se mě nechápavým hlasem blondýnka přede mnou. Lehce jsem se usmál. Ona mi vrazila facku. No, hledat si další dvě holky po tomhle nebude asi nejlehčí.
"Ty jsi takovej ubožák!" začala na mě křičet blondýnka. Hnědovláska ustoupila a nechápavě koukala z jednoho na druhého.
"Já že jsem ubožák?!" Strašně mě tím naštvala. Jak mi holka jako ona mohla říkat ubožák?! Kdybych se nad ní neslitoval, byla by to panna do konce života.
"Ty s ní něco máš?" ptala se mě dál nechápavě hnědovláska.
Taky nechápu, jak jsem mohl být tak hodnej, pomyslel jsem si, ale jinak jí ignoroval. Blondýnka mi dala ještě jednu facku a pak se slzami v očích odešla. Musel jsem se potichu smát. I potom co se na mě vykašlala i hnědovlasá slečna.




4.5.


"Emily, zlatíčko, proč se mnou nechceš chodit?" ptal jsem se navenek nechápavě, ale uvnitř jsem zuřil. Jak si to jako představuje, že se mnou nechce chodit?! Vždyť do mě byla vždycky blázen, tak co se sakra stalo?!
"Protože nejsem žádná laciná děvka." opáčila a pohodila vlasy. Otočila se a její zrzavé vlasy mě uhodily do obličeje.
"Co prosím?!" zakřičel jsem na ní.
"Nebudu se zahazovat s nějakym ubohym blbečkem." odsekla. To už jsem vypěnil a začal na ní řvát všelijaké nadávky. Ona jen znovu mávla vlasy a odcházela. Zůstal jsem v parku sám. Co to bylo? Jak se asi mohla dozvědět, že jsem ji chtěl jenom využít? Stejně jako několik holek před ní? A pak mi to došlo. Včerejší událost se musela nejspíš rozšířit a všichni se o mně dozvěděli pravdu. Byl jsem hloupý. Došlo mi to až teď.
 

Spojení - první kapitola - druhá část

Čtvrtek v 21:35 | Kačule, Sami |  Povídky


Omlouváme se, že další část kapitoly přidáváme takhle pozdě - skoro po měsíci -, ale v poslední době jsme neměly moc času. Pokusíme se to zlepšit a předem děkujeme za komentáře nebo hlasování v anketě. Zajímá nás váš názor, ať už je jakýkoliv. A pokud se vám povídka nelíbí, prosíme, abyste nám napsali, co přesně je vám proti srsti. Děkujeme!

"Neměla bys být ve škole? Ne, že bych tě neviděl rád." pokusil se změnit téma.

"Mám svoje priority. Navíc pořád stíhám." prohlásila jsem. Přikývl a pousmál se. Ještě jsem se ho zeptala na několik věcí, než jsem se ujistila, že je v pořádku. Pak jsme změnili téma. Když jsem se po nějaké době podívala na hodiny, zjistila jsem, že hodina začala už před deseti minutami.

"No to snad ne!" zhrozila jsem se. "Callume, už musím jít. Po škole přijdu." slíbila jsem bratrovi, objala ho a utíkala do školy, co mi nohy stačily. Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo.

"Omlouvám se. Já-" začala jsem hned, jak jsem otevřela dveře. Když jsem se rozhlédla po třídě, došlo mi, že tu něco nehraje. Tohle rozhodně nebyla moje třída. Zahlídla jsem čtyři povědomé tváře. Čtyři kluky, co jsem včera poznala. Ne, tohle stoprocentně není moje třída. Všichni se buď uculovali a nebo se smáli naplno.

"Omlouvám se." koukla jsem se na učitele. Byla to mladá, blonďatá učitelka. V jejích azurových očích jsem viděla pochopení. Zase jsem vypadla a využila svoje spojení s lidmi.

Lio, kde jsme?

No to je dost, že ses ozvala! Máme dějepis s třídní! informovala mě Lia a já jsem vyběhla chodbou k učebně dějepisu. Tam už jsem zaklepala. Hned potom, co jsem si vyslechla, jak je strašné přijít hned první den pozdě jsem se posadila k Lie. Sesunula jsem se vedle ní do čtvrté lavice u okna a snažila se dávat pozor a věnovat se úvodním kecům, které si musel na začátku roku od svého třídního učitele vyslechnout každý. Jenže to moc nešlo, a když se na mě Lia po chvíli otočila, už to nešlo vůbec.

"Kdy naposledy ses koukla na hodiny?!" zeptala se mě šeptem rozhořčeně Lia. "A do zrcadla?" dodala ještě s bezmocným pohledem na mé rozcuchané vlasy, než jsem stačila odpovědět.

"No jo, zdržela jsem se u Calluma." pokrčila jsem lhostejně rameny. Po zbytek hodiny do mě naštěstí Lia nehustila, jak je hrozné mít rozcuchané vlasy hned první školní den, takže jsem tu nudu přežila. Na konci jsme si vybírali povinně volitelné předměty. Lia zaškrtla jako první Tvořivou dramatiku a já Doslivtštinu. Už dlouho mě zajímal jazyk a kultura našich sousedů, co nemají spojení. A navíc by byla blbost, přestat se ho učit, když jsem si ho jako Pvp vybrala už v osmičce.

"Doslivtština? Jako vážně?" žasla Lia, když viděla můj výběr.

"Tvořivá dramatika? Jako vážně?" opáčila jsem.

"Jo, Tvořivá dramatika - tam se neučíš." řekla Lia s důrazem na poslední tři slova. Pak už jsme jenom dostali rozvrhy, kde nebylo napsáno, na jaký Pvp jsme byli přiděleni, a mohli jsme jít na koleje. Po cestě jsme si povídaly a rozebíraly včerejší události.

"Víš vůbec, že jsi s tím klukem, Ryanem, mluvila úplně normálně? Docela mě to překvapilo, ale samozřejmě je dobré, že se lepšíš ve vystupování. Hlavně když mluvíš s klukem." usmívala se Lia. Jen jsem obrátila oči v sloup a prohlásila, že to byla náhoda. A taky že byla.

Když už jsme byly skoro u koleje, všimla jsem si hnědovlasé holčičky, co k nám pospíchala.

"Hele, kdo nás sleduje." ukázala jsem na ní. Elis k nám doběhla a sotva popadala dech.

"Lilien... chtěla... bych... ti... něco... říct." vysoukala ze sebe.

"Co potřebuješ?" zeptala jsem se zvědavě.

"No, chtěla jsem s tebou mluvit o tom klukovi, kterého jsi včera zachránila a pak se o něj tolik bála," vysvětlila, když se uklidnila. "On-on má... má... silnější moc, viď? Umí toho víc, než ostatní lidi v jeho věku, že?"

"J-jak jsi na to přišla?" vykoktala jsem ze sebe.

"Jsem stejná." řekla jakoby nic. "Taky toho umím víc než ostatní."

Zůstala jsem na ní zaraženě civět.

"Vážně?" vypadlo ze mě nakonec. Začala přikyvovat. Spadla mi čelist. A Lie nejspíš taky, protože Elis se nesměle usmála a na chvíli zavládlo ticho.

"Počkej, takže mi tady chceš říct, že máš pokročilé spojení? A s čím máš spojení?" otázala jsem se.

"S přírodou. Ale umím toho mnohem víc, jako bych s ní soucítila." přitakala.

"No ty bláho!" uniklo Lie.

Konečně se našel někdo další! pomyslela jsem si, ale nahlas to neřekla, protože jsem věděla, že to pro ni nemůže být vůbec lehké.

"A jak jsi přišla na to, že Callum má taky pokročilé spojení?" zeptala jsem se opatrně.

"Já ani úplně nevím," pokrčila rameny. "Prostě to nějak vím, cítím to z něj."

"Ah, stejně jako Callum. A kolik ti vlastně je?" ptala jsem se na další otázku.

"Šest." zněla odpověď. Už jsem chápala, proč jsem ji tady ještě neviděla. Byla tady první rok a musela řešit, co se svou velkou mocí. Bylo mi jí docela líto.

"A ty s tím chceš pomoct? Ode mě?" žasla jsem. Pomalu přikývla. Já bych pomohla strašně ráda, jen kdybych věděla jak.

"Tak to tě zklamu, ale nevím jak," oznámila jsem jí. "Ale Callum by to mohl vědět. Jestli chceš, zavedu tě za ním."

Vehementně přikývla. "To bych strašně ráda!"

Místo na kolej jsme tedy zamířily ke Callumovi na pokoj.

"Ví tvůj bratr, kde jsi?" uvědomila jsem si cestou.

"No, ne." pípla.

"A sakra." zamumlala jsem si. Vážně se mi nechtělo zase se s ním setkat a koktavě mu s rudým obličejem vysvětlovat, proč jsem jeho sestru vzala za Callumem. Nic jiného mi ale nezbývalo. Podívala jsem se prosebně na Liu, jenže ona s úsměvem zavrtěla hlavou.

Došly jsme za bratrem a osvětlily mu situaci. Já jsem skrz mysl našla Jasona a prozradila mu, kde je jeho malá sestřička, aby se o ni nestrachoval. Za pár minut se u nás objevil. V medově hnědých očích měl ustaraný, ale i rozzlobený, výraz.

"Eliso, slíbila jsi mi, že už nikdy nikam nepůjdeš, aniž bys mi něco řekla." promluvil na ni vyčítavě.

"No jo, vždyť já ti to chtěla říct." sklonila hlavu. Pak se Jason zase obrátil na mě.

"Díky za informování."

V tu chvíli jsem v hlavě uslyšela Callumova slova o tom, jak moc se mi Jason líbí, a můj obličej dostal karmínovou barvu. Jenom jsem se modlila, aby si toho nevšimli.

"Co se stalo?" zeptal se s přidušeným smíchem Jason. Callum smíchy dokonce vyprskl. Potichu jsem zaúpěla. Proč já? Podívala jsem se na Calluma a v mysli, mu poslala jednoduchou a krátkou, ale výstižnou zprávu:

Já tě jednou vážně zabiju...

Smích ho ihned přešel.

"Co se děje?" otočila se tentokrát Elis na Calluma. Jenom se na ni usmál.

"Co přesně tě trápí?" vrátil se k důvodu proč jsme přišly.

"No, já se skoro bojím šlápnout na trávu, protože vidím, že žije a jak v ní proudí míza." zněla odpověď.

"No, já jsem ze začátku chtěl každému pomoct s jeho problémy, ale pak jsem si uvědomil, že na to nemám síly. Zkus se víc soustředit na něco jiného, třeba na stromy. A kdyby ti to nešlo, tak si pamatuj, že každý za život utrží nějakou ránu, ať už duševní nebo fyzickou. To víš, ne? A tak je to nejenom s lidmi, ale i se vším živým." poradil jí Callum. Ani jsem nevěděla, že mám tak vyspělého bratra, ale pokročilé spojení s vámi udělá divy.

"A jak ses s tím vypořádal ty?" zeptala se po chvíli Elis.

"Smířil jsem se s tím, že nemohu všem pomoci; každý má nějaké potíže. A každý má někoho, komu se může svěřit. Nepotřebují mě všichni, a proto pomáhám jen těm, které mám rád a navíc jen tolik, kolik zvládnu. Jinak to nejde." mrknul na Elis.

"A navíc by mu ani jeho blízcí nedovolili, aby svoje síly přecenil a tak sám sebe oslabil." prohlásila jsem a přátelsky do Calluma strčila. Najednou se mu protočili oči a spadl na postel. Všichni se k němu vrhli s neskrývaným strachem. Já se jen pousmála.

"Na tohle už ti neskočím, brácha."

Pootevřel jedno oko a pak se na mě zaškaredil.

"To není žádná sranda, když nespolupracuješ!" zaláteřil.

"Kolikrát jsi to už udělal?" zeptala jsem se podezíravě. Se šibalským úsměvem pokrčil rameny.

"Tak možná desetkrát... nebo dvacetkrát."

"No to si ze mě střílíš!" vyjekla jsem ne moc nadšeně. Jemu ale jako by to bylo naprosto šumák. Jednou se z něj vážně zblázním. Pak jsem za sebou uslyšela Liin smích a otočila jsem se. Jason se na mě zkoumavě koukal, takže jsem zase okamžitě zrudla.

"Co je s tebou? Neboj se mě, já nekoušu." zeptal se pobaveně Jason.

"Ona se nebojí, ona koktá." ozval se zase Callum.

Nesmíš zabít svého mladšího bratra, opakovala jsem si pořád v duchu.

"No to bys vážně neměla." poznamenala Elis a já si uvědomila, že jsem to jednou řekla nahlas. Můj obličej se zarděl ještě víc, což bylo co říct, když už jsem byla rudá jako rak.

"Potřebovala bys trochu vzduchu, kočko. Sice jsi kus, ale nemusíš se rozplácnout na podlaze." ozval se Jason.

Musela jsem zčervenat ještě víc. Začala se mi motat hlava a po chvíli už jsem jenom cítila, jak padám k zemi, před očima se začíná objevovat černota. Pak jsem uslyšela Jasonův hlas, jak říká:

"Jako bych to neříkal."



Když jsem se probrala, k mému překvapení tady bylo o člověka víc. Kdy sakra Jeremy přišel? Pak jsem si všimla, že jsem celá mokrá a Jason na mě zálibně hledí. Měla jsem mokré celé tričko! Instinktivně jsem věděla, že ten, kdo mě celou zlil, byl Callum. A Lia ho jenom tak nechala. Safra! Já ty dva jednou zaškrtím. Doopravdy.

"Ahoj Jeremy." pozdravila jsem ho rezignovaně. Jason nakrčil nos, nejspíš se mu to nelíbilo.

"Tebe pozdraví, ale mě ne?" zeptal se uraženě.

"Pro jednou nejsi středem pozornosti, no. Se z toho nezblázníš." protočila oči Elis.

"Taky tě mám rád, sestřičko." povzdechl si Jason s rychlým pohledem na ni, ale pak se zase vrátil k pozorování mého výstřihu. Proč se mi tam musí sakra pořád koukat?! Zvedla jsem se ze země a rozhodla se konečně zamířit na pokoj.

"Jdu na pokoj." oznámila jsem všem a odešla z ošetřovny. Hned u dveří si mě odchytila sestra s tím, že Calluma už pouští, takže jsem nemohla jenom tak zmizet, aniž bych byla viděna. Ještě než jsem mohla zalézt někam do soukromí, jsem byla donucena doprovodit Calluma. S mokrým tričkem.

Vrátila jsem se do jeho pokoje a hodila po něm netrpělivý pohled. Sestřička mu to určitě řekla už předem, aby se připravil. Coural se jako šnek. Klidně bych se vsadila, že to dělal schválně. Chtěla jsem, abychom šli jen já, Callum a Lia, jenže k mému popuzení s námi šli i kluci s Elis. Elis s Jeremym by mi ani nevadili, ale Jason a jeho pohled přikovaný k mému výstřihu mě znervózňoval. Šli jsme potichu, jen Elis s Callumem mleli pantem o pokročilých spojeních.

Zničehonic Callum zmlkl a já od něj ucítila bodnutí strachu. Zapátrala jsem tedy po okolí a ucítila dalšího spojeného s lidmi. A s tím jsme se už setkali. Zrovna včera.

Stoupla jsem si před bratra a nespouštěla oči z blonďáka, který se vynořil zpoza rohu ošetřovny. Přiblížil se k nám.

"Jestli ti to nedošlo, tak já jsem schopná ti udělat druhého monokla." pohrozila jsem mu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se všichni kolem mě usmívají. Jenom Callum a Elis byli schovaní za námi.

"Nestydíš se náhodou před kluky?" rýpnul si.

"Ty nejsi kluk - u tebe vzala evoluce zpátečku, takže jsi opice." vrátila jsem mu to. S přimhouřenýma zeleno-modrýma očima ke mně přešel. Bylo na něm vážně hodně vidět, jak ho to naštvalo.

"Nemyslel jsem si, že si tak hloupá." zašklebil se.

"No já nevím, kdo tady má IQ tykve." prskla jsem. Zaťal ruce v pěst. Už se držel jen z posledních sil.

"Znova ti to opakovat nebudu: Necháš Calluma na pokoji." zavrčela jsem. To už mu praskly nervy a s výkřikem, že mu nebude rozkazovat žádná malá mrcha se po mě ohnal. Bylo to dost neohrabané a já to lehce odvrátila. V tu chvíli na něj kluci ihned vyjeli a znehybnili ho.

"Až se příště budeš chtít prát, tak se to v první řadě nauč. A když už budeš šprtat, zopakuj si i slušné chování." oznámil mu hrozivě klidným hlasem Jason.

Blonďák nasupeně odešel. Došli jsme až ke Callumovi na pokoj, kde jsme ho nechali s tím, aby se připravil na zítra do školy. Rozvrh mu předal jeho spolubydlící. Měl štěstí, že má jenom šest hodin, protože jak já a Lia, tak i kluci jsme měli odpoledky. Jenom každý jiné, jelikož jsou kluci o ročník výš. Pak už jsem se konečně mohla dostat na svůj pokoj. Konečně moje vlastní soukromí. A suché, neprůhledné tričko. Jakmile jsme odcházeli z Callumovi koleje, kluci nás poprosili, jestli bychom nedoprovodily Elis k ní do pokoje. Souhlasily jsme.

Večer už sem si jenom zašla do sprchy a splnila si hygienu. Pak už mě čekala postel. Na to, že byla škola jenom jednu hodinu, to byl dost náročný den.

Slza - básnička

17. dubna 2017 v 15:15 | Kačule |  Básničky
Slza
Kačule

Slaná kapka letí vzduchem,
doprovánená tichým vzlykem.
Řítí se jich víc a víc
a vodou barví bledou líc.

Mokrý křišťál ze soli,
prosklená koule z rosoli.
Chladný pocit smutku,
zmáčí lásky hrudku.

Doušek lásky,
úsměvu vrásky.
A pak lok zrady,
no, cos čekala?
Nezaberou žádné rady,
on chce, aby sis zoufala.
 


Teď mluvím já - téma týdne

12. dubna 2017 v 19:45 | Kačule, Sami
Jelikož minule jste se neshodli, jestli máme přidávat témata týdne, je tady další. Předchozí téma týdne napsala Sami, takže teď je řada na Kačuli.

Myslím, že tohle téma je docela aktuální, protože hodně lidí dneska mělo přijímačky. Tak doufám, že se vám to bude líbit. (Ale abych uvedla na správnou míru - tohle se nestalo!!! :D)
Kačule


"Tak co přijímačky?" zeptala jsem se, jen co jsem usedla do lavice ke své kamarádce.

"Jsem nervózní. Asi jako každý. Je to divné čekat na to, jestli jsem uspěla nebo ne. A hlavně namáhavé na psichyku." stěžovala si. Chápala jsem jí. Sice jsem tohle ještě nezažila, ale chápala jsem jí. Těžkých chvíli v životě nastane ještě hodně. Ale já jí budu opora, stejně jako ona mně.

Zazvonilo. I když jsme každá z jiného ročníku, tak jsme zůstaly v jedné třídě. Probíraly jsme hodně tématů a učetelky si nevšímaly. Ta o něčem mluvila, ale my ji neposlouchaly, protože přijímačky byly rozhodně zajímavější tématikou. Ani jsme si neuvědomovaly, že nabíráme na hlasitosti, dokud nás neokřikla učitelka.

"Ticho! Teď mluvím já!" utla nás učitelka rázně. Do téhle školy chodím už několik let a učitelé ještě pořád nepochopili, že když si chceme něco sdělit o hodinu, tak nám ani jejich napomínání nezabrání. Jak typické.

Hledám v tvých očích - básnička

8. dubna 2017 v 20:03 | Sami |  Básničky
Hledám v tvých očích

Sami



Stále hledám v tvých očích,

co měli jsme dřív.

Byli jsme spolu o výročích

a ruce bořili do koňských hřív.



Dnes jsem u nich sama,

tebe zajímá jen ona.

Stále hledám v nich

to, co je v těch mých.



Nemám ji šanci objevit

a svému srdci ulevit.

Naději naší jsi zatratil,

jenom ji jsi tím obdařil.

Stále hledám lásku

v tichém polohlásku.



Stále hledám v tvých očích,

co přála bych si v nich vidět.

Ruce máš na jejích bocích,

mně zbývá jen závidět.



Srdce mě z toho bolí,

jak kámen se mi drolí.
Stále hledám v nich
to, co je v těch mých.

Zavři oči, padá hvězda - téma týdne

4. dubna 2017 v 20:27 | Kačule, Sami
Je půlnoc. Nemohu spát, a tak sedím venku přikrytá dekou a pozoruji hvězdy. Na tmavě inkoustové obloze tajuplně září. Stráží je měsíc v úplňku, který mezi nimi tiše sedí. Mohla bych na tu nádheru koukat celou noc. Ani jedna hvězda se neskrývá za mráčkem a mně se naskýtá úchvatný pohled. Je to jenom maličkost, ale mně dokáže udělat převelikou radost a vykouzlit úsměv na tváři. V tom jedna z nich zabliká a padá dolů. Táhne za sebou vznešený ocas plný prskajících jisker. Zavřu oči a něco si přeji. Když je otevřu, hvězda už na obloze není. Ještě nějakou dobu koukám na temnou zázračnou noční oblohu. Jít spát se rozhodnu, až když začne slunce osvětlovat oblohu a hvězdy přestávají být vidět.

Spojení - první kapitola - první část

30. března 2017 v 20:28 | Kačule, Sami |  Povídky
1.kapitola

"Callume! Pojď za chvíli nám jede autobus!" zvolala jsem na bratra.
"Vždyť už jdu." obrátil nefritové oči, které jsme měli společné, v sloup a chytil kufr, který stál už hodinu na chodbě a vytáhl ho za mnou na příjezdovou cestu.
"No konečně! Příště dej trochu víc pohybu do toho umírání, ano?" zeptala jsem se jízlivě, jelikož jsem nechtěla zmeškat autobus a následně i vlak. Samozřejmě jsme museli dobíhat.
Já to malý blonďatý trdlo jednou zaškrtím, pomyslela jsem si.
Autobus jsme naštěstí stihli, ale jen tak-tak. Poté, co jsem byla nucena přežít dvouhodinovou cestu autobusem vedle bratra, jsme zamířili na vlak, kde už by na mě měla čekat Lia, moje nejlepší kamarádka. Ta naštěstí žádného mladšího sourozence, co by ji zdržoval nemá, a tak nehrozilo, že by to na vlakové nádraží nestihla. Když jsme k ní došli, skočila jsem jí kolem krku. Tak dlouho jsme se neviděly. Celé dva měsíce! To bylo pro obě utrpení, protože já jsem musela přežít sama s bratrem a ona sama s rodiči. Obojí se počítá za dvojnásobek. Když jsem říkala skočila, myslela jsem to doslova, protože je vyšší. Ostatně jako každý. Její ledově modré oči se rozzářili ihned, jak mě spatřila.
"Lie!" vykřikla Lia a vrátila mi objetí.
Její černé vlasy, které jak jsem usoudila, byly předtím učesané do drdolu, teď lítaly všude možně. No jo, vítr a dlouhé cesty. Když konečně přijel vlak, nastoupili jsme a začali hledat volné kupé. Nejraději bych Calluma poslala někam jinam, ale slíbila jsem mámě, že na něj dám pozor a on by jí to stoprocentně práskl. Tedy, pouze v případě, že by si to nepřečetla v jedné z našich myslí.
"Tak co Lee?" pošeptala jsem Lie do ucha, když jsme konečně našli volná sedadla.
"No, zatím jsme pořád spolu." mrkla na mě.
"Ale ty by sis už měla konečně taky někoho sehnat!" dodala s mírným úsměvem. Callum na nás koukal. Nenáviděl, když ho někdo vynechával z konverzace a já zas nesnášela, když dělal to co právě teď.
"Přestaň nám číst myšlenky!" obořila jsem se na něj. Sakra, proč zrovna on v tom musí být tak dobrý?! Když se otráveně odvrátil, vrátila jsem se k Lie a její skvělé radě. Jen kdyby to bylo tak lehké!
"Jo, jasně. Jenže to je strašně těžký!" rozhodila jsem rukama.
"Ale není! Jen musíš vědět, jak na to!" řekla mi. Prohrábla jsem si dlouhé měděné vlasy a povzdechla si.
"Asi mě to budeš muset naučit." poznamenala jsem.
"Ale no tak! Stačí zapojit svůj šarm." prohlásila. Nemohla uvěřit, že nevím takovou základní věc. Jenže pro mě bylo tohle téma Doslivtská vesnice. Na to jsem jen protočila panenky. Jde o to, že neumím mluvit s lidmi. No, totiž zapojit šarm. Lia se už k tomuto tématu po zbytek cesty nevracela, protože všechnu mluvu obstaralo obdivování Leeho, jeho bezedných hnědých očí a tmavých vlasů.
Když jsme dojeli ke škole, museli jsme se jít ubytovat na intr. Tam už naštěstí bratr trefil sám. Byla jsem tak ráda, že už ho nebudu muset mít pořád na očích. Mám ho ráda; je to můj mladší bratříček, ale všeho moc škodí. Ve škole nám přidělili menší pokoj pro dva a s Liou jsme se hned pustily do vybalování věcí. Ani jsme si nevšimly, že tam je palanda. To až potom, co jsme měly vybaleno. Svorně jsme se rozhlédly po pokoji, a když jsme viděly palandu, zaplálo nám v očích.
"Jsem nahoře!" vykřikla jsem jen o setinu dřív. Začaly jsme se bláznivě smát, až to muselo slyšet celé patro. Když jsme se uklidnily, rozhodly jsme se jít prozkoumat, co se po celém okolí školy změnilo. No, podle toho, co jsme viděly, se toho nic moc nezměnilo, jen v lesíku uprostřed školy přibylo jezírko. Když jsme po sobě cákaly, vynořila se zpoza stromu malá hnědovlasá holčička, co se rozhlížela světle zelenýma vykulenýma očkama. Došly jsme k ní a zeptaly se, kde má někoho staršího. Jen co jsme to dořekly přistál vedle na větvi sokol, který z ní následně seskočil dolů a ve vzduchu se proměnil do světle hnědovlasého kluka s ustaranýma šedýma očima. Klekl si k ní a chytil ji za ramena.
"Tohle už nám nikdy nedělej! Víš, jaký jsme měli s Jasonem strach?" vyčinil jí. Vrhla se mu kolem krku a rozhodně nevypadala, že by chtěla utíkat.
"Jeremy," vzlykla holčička. "já se ztratila. Já už vám nikdy neuteču, přísahám."
"To je v pořádku, Elis. To je v pořádku." zabručel jí do vlasů. Až poté zaregistroval, že tam jsme i my a stojíme tam nehybně jako stromy okolo.
"Díky za pomoc. Kdyby jste nenadělaly tolik hluku, asi bychom ji nikdy nenašli." prohlásil děkovně. Usmála jsem se, oči zabodnuté do země. Jo, šarm není moje silná stránka.
"Kdykoli," odpověděla mu Lia. "Jen by mě zajímalo, kdo je ten Jason?"
Jeremy zapískal a za chvíli ze z poza stromů vyřítil blonďatý kluk. Bez jediného slova zvedl holčičku do náruče a prohlížel si, jestli se jí něco nestalo. Starost z něj jenom řinula. Jeremy ukázal na blonďáka.
"Jason."
Když uslyšel svoje jméno, vzhlédl.
"Čau."
"Ahoj." vymáčkla jsem ze sebe přiškrceně, zrovna když Lia řekla:
"Ahoj, tak ty jsi Jason?"
Ladně při tom zvedla obočí, takže ti kluci na ní vyseli pohledem a já se pro ně rázem stala vzduchem. Jediný, kdo se na mě koukal, byla ta malá holčička, která objímala blonďáka, Jasona, kolem krku. Pak o mně ještě věděla Lia, ale ta byla moc zaneprázdněná flirtováním se dvěma kluky najednou.
Blonďák s úsměvem přikývl.
"A vy jste?" otázal se, jako by ho moje jméno zajímalo.
"Lia a Lilien." Představila nás Lia. Jason na mě upřel zkoumavý pohled a já se ošila. Bylo mi to nepříjemné. Pak jsem někde v hlavě ucítila strach a trhla jsem sebou. Callumovi se něco děje, musím mu pomoct.
"Callum." prohlásila jsem směrem k Lie a rozeběhla se na místo, odkud jsem cítila největší emoce strachu. Na nic nečekala a rozeběhla se za mnou. Když jsme doběhly na místo za školou, kam moc lidí nechodilo, spatřila jsem, jak můj bráška leží v blátě a kůži má na různých místech potrhanou. Koukla jsem se na toho, kdo mu to udělal. Zase blonďák. Pane Bože.
"Nech ho bejt!" zařvala jsem dopáleně a strčila do něj, protože se napřahoval k další ráně. Svalila jsem se na něj do bláta a ušpinila si oblečení. To mi ale bylo jedno, protože Callum už byl v bezpečí. Zvedla jsem se a rychle se přesunula k bratrovi.
"Callume," ruka mi vystřelila k puse. "no to snad ne!"
Naposledy se na mě podíval, než zavřel oči a přestal vnímat okolní svět. Podívala jsem se útočníkovi do očí. Vypadal tak spokojeně, že jsem se neudržela a moje pěst vystřelila závratnou rychlostí k jeho obličeji, kde se mu mihlo překvapení. Byla to ale jen chvilka. Pak se mi v hlavě ozval jeho otravný hlas.
"Klidně ho nechám na pokoji, ale něco od tebe potřebuji."
Asi se chtěl zachránit, ale moc mu to nepomohlo, protože moje pěst už byla na cestě a nehodlala se zastavit.
"Ty hajzle!" vyšlo mi z pusy. Za zády jsem slyšela Liin šokovaný nádech. Otočila jsem se. Všichni na mě koukali, Lia s otevřenou pusou a kluci se zvednutým obočím. Znova jsem si klekla k bratrovi. Pohladila jsem ho po tváři a pak jsem vzhlédla k Lie utrápenýma očima. Chtěla jsem ho odnést na ošetřovnu, ale nebyla nejmenší šance, že bych ho unesla. Jason mě chytil za rameno, abych se nezvedla a nerozbila tomu idiotovi hubu, když vzal Jeremy mého ubohého bratříčka do náruče a zamířil na ošetřovnu. Měla jsem co dělat, abych toho blba v blátě neskopala. Místo toho jsem šla za kluky a raději se neotáčela za Liou, která vytáhla blonďáka na nohy.
Cestou na ošetřovnu jsem zatínala pěsti, abych se neotočila a jednu tomu blonďákovi neubalila. Když jsme tam došli, začala jsem se pomalu uklidňovat. V jednom kuse jsem otravovala sestřičky, jestli bude bratr v pořádku. Když mi konečně řekly, že ano, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Posadila jsem se a vydechla. Schovala jsem si obličej do dlaní a přemýšlela, co by se stalo, kdybych s ním v tu chvíli byla. Pak jsem vedle sebe uslyšela zvuk, jak si ke mně někdo sedl. Následně mě Lia objala okolo ramen a konejšivě ke mně promlouvala. Sundala jsem si ruce z očí a uviděla před sebou tu malou hnědovlásku. Zkoumala mě zvědavým pohledem a mne napadlo, že má možná spojení s lidmi. Hodnou chvíli jsme pozorovaly v tichosti jedna druhou, když se ozvala:
"Proč mu to ten kluk udělal?"
Už jsem otevírala pusu, abych odpověděla, protože je idiot, ale včas jsem se zarazila. Asi by mi zrovna nepoděkovali, kdybych řekla něco takového před malou holčičkou. Místo toho jsem pokrčila rameny.
"Ani nevím." dodala jsem.
"Tak to je divný. Jsem ráda, že nemám spojení s lidmi, protože to bych se jinak asi zbláznila." poznamenala a já se musela pousmát.
"Máš pravdu. Spojení s lidmi není zrovna z nejlehčích." přitakala jsem. Pak se mi ten blonďák, kterého jsem uhodila, podíval do očí. Jak si vůbec dovoluje se ke mně ještě přibližovat?! Zamračila jsem se na něj, aby věděl, že kamarádi rozhodně nebudeme.
"To nemyslíte vážně!" vyjela na mě ošetřovatelka, když zjistila, kde se mu vzal na obličeji monokl. Pokrčila jsem rameny.
"Záchvat vzteku."
Za tahle slova mě vyhodili z ošetřovny, ale svoje činy ospravedlnili slovy, ať jdu dělat něco pořádného, místo toho, aby mi řekli, že mě tu nechtějí, protože se bojí, abych tomu blonďákovi neublížila ještě víc. Nevěděla jsem co dělat. Courala jsem se po okolí školy a myslela na bratra. Lia chodila za mnou jako stín. Ti kluci s tou malou hnědovláskou, Elisou, jak jí říkali, už odešli.
"Ty jsi ta holka, co vrazila mému bratrovi?" uslyšela jsem něčí hlas. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem neznámého kluka. Opravdu byl blonďákovi podobný.
"Jestli je tvůj bratr nemyslící primitiv." odpověděla jsem mu a pokrčila rameny. Byla jsem tak rozptýlená, že jsem zapomněla i na nervozitu. Lia ale nezapomněla a tvářila se mírně překvapeně, avšak i potěšeně.
"Dobře jsi udělala. Zasloužil si jednu dostat. Mimochodem já jsem Ryan." napřáhl ke mně ruku a já ji šokovaně přijala. Lia se vedle mě široce usmívala, když jsem odpovídala:
"Já jsem Lilien."
Začali jsme si s Ryanem povídat. Vůbec se nezdál být jako jeho bratr a já si v jeho přítomnosti nepřipadala pro jednou nervózní. Lia se někam vypařila, takže jsme osaměli. Zadívala jsem se na něj. Vlastně se zdál docela milý a pohledný. Jenže si to pokazil, když se na mě taky podíval a pohladil mě po tváři. Odtáhla jsem se od něj a zrozpačitěla.
"Já... já... já už budu muset jít." dostala jsem ze sebe.
"Ach, to je škoda." zatvářil se zklamaně.
"Chceš se někdy sejít?" zeptal se po chvíli.
"A-asi jo." jen jsem na něj koukala. Usmál se. Když jsem mu řekla telefonní číslo, rozběhla jsem se na pokoj. Chtěla jsem od něj být co nejdál. Když jsem otevřela dveře do pokoje, Lia na mě hodila zvědavý pohled.
"Ne!" řekla jsem, když jsem ho uviděla. "Nebudu s ním chodit!"
"Proč ne? Ty jsi v tomhle ohledu strašná." řekla se smutkem, ale zároveň i pobavením. Odmávla jsem to a šla se vysprchovat. Pak jsem si zalezla do postele a hned usnula.
Ráno mě probudil zvuk zvonícího budíku. Ach ne. Otevřela jsem oči, vypla ho a přemýšlela jestli je opravdu tak nutné, abych vstala. Jenže pak se mi před obličejem objevila už oblečená nalíčená Lia a vytáhla mě z postele.
"Byla tady sestra a říkala, že už se Callum probudil." poznamenala. To mě donutilo se pohnout. Něco jsem na sebe hodila a běžela za ním. V tu chvíli mě ani Lia se spojením se vzduchem nemohla dohnat. Hnala jsem se takovou rychlostí, až mi okolo uší hvízdal vítr. Když jsem tam přiběhla, byl vzhůru a seděl na posteli. Okamžitě jsem ho objala.
"Callume, jak ti je?" ptala jsem se ještě celá udýchaná. Vypadal z mé starostlivosti docela pobaveně.
"Klid, jsem v pohodě, ale ty vypadáš, jako by ses seznámila s někým novým. S klukem." mrknul na mě. Byla jsem tak rozrušená, že mi to došlo až po chvíli. Zase.
"Hej!" nahněvaně jsem se na něj podívala. "Tohle už nedělej!"
On jen protočil oči.

Kam dál